WCCH 2021 – VÍTĚZ

PŘÍPRAVA (psáno týden před startem):

Výbava: kolo Merit – Professor, GX 36/10-50, loukoťová kola Merit, upravená hrazda na široký úchop, uhlí komponenty, sedlo Selle italia superflow, vidle Pells, Ergon gripy. Kromě standardního vybavení budu poprvé v „závodním režimu“ testovat prototyp bikepackingového oblečení (dres a kraťasy), který vyvíjím a bude existovat pod značkou WOLFman. Šije ho pro nás společnost ELEVEN sportswear.

Akce do 800 km nepovažuji z mého pohledu za bikepacking. Nepotřebuji spát, tím pádem je skladba věcí trochu rozličná. Není potřeba spací systém. Na druhou stranu je potřeba vše ladit, aby to bylo při ruce, protože výhodou absence spacího systému není pouze lehčí kolo, ale především ušetření času. A to nejen po dobu spánku, ale především rozbalováním a balením věcí. Doplňky stravy, oblečení a další věci jsou díky absenci spacího systému jiné, především v tom, že nevyspalé tělo nebude mít dobrou termoregulaci (bude větší zima). Jezdivá trasa pro mě znamená: hrazda, loukoťová kola s 2” bezdušovými plášti (nebo zippáky s 1,8″ bezdušákama), pevná vidle, ergon gripy, tvrdé tretry. Problém nastává v tom, že v cíli se teprve začnu rozjíždět a přepínat do vytrvalostního režimu (svaly, trávení, hlava), proto jedu na start po vlastní ose a tím se „naladím“ na ultravytrvalostní jízdu.

Naježděno nemám moc, ale za poslední měsíc (před startem) jsem dal skoro 2 000km na horáku.

Do ČR se musím vrátit relativně rychle, mám dost povinností, mimo jiné 14. 8. 2021 startuje bikepackingová akce www.wolf-man.cz – 2 222km bikepacking okolo České republiky, který organizuji.

PŘED ZÁVODEM:

Část cesty na start jsem jel na kole po vlastní ose, tím jsem se rozšlapal a díky tomu po startu budu schopný rychle najet do ultravytrvalostního tempa. Též jsem otestoval nějaké vybavení a opět si potvrdil, že jeté pláště na start bikepackingové akce nepatří. V Žilině v Specialized concept store velice ochotní kluci pomohli ze servisem. Rád před bikepackingovým závodem v dané lokalitě cestuji na kole, neboť během závodu jsem už v jiném režimu vnímání a realit.

Zázemí jsem měl s několika účastníky pár kiláčků od startu a to u české bikepackingové legendy Kataríny Ludvíkové, která přijela s Michaelem Kazimiresem. Ty tři dny na chatě u Kataríny se protahuji, cvičím, relaxuji, bavím se… Prostě tak, jak to má být, hodit se do klidu a nic neřešit – tedy žádné vztahy, práce, technika na kole, apod…

STARTUJEME:

Bikepackingový závod West Carpathian Challenge spadá pod organizaci Pod Horou o.z. a hlavní organizátoři jsou Matěj a Miri. 550km jezdivého bikepackingového závodu se nakonec ukazují jako o něco delší a ne moc jezdivá akce, ale vše vysvětlím. Tentokrát si závod rozebereme jak z pohledu taktiky, krajiny, techniky a dalších esenciálních pohledů.

Cestou na start pohřbívám lišku. Je to jediný rituál tohoto typu během WCC nebo potkám ještě další mrtvolky, které si zaslouží důstojný odchod? Čti dál a uvidíš!

Start probíhá relativně rychle, po nafasování trackerů (sledovacích zařízení), pokecání se známými bikepackery, ale i těmi neznámými (což je ostatně můj čertík v kapse – zná mě mnoho bikepackerů, ale já ne všechny), je závod spuštěn. Jsem někde vzadu a nechce se mi s nikým povídat, natož dlouho prokličkovávat celým startovním polem, které nakonec čítá okolo 70 účastníků. Rychle se protahuji hadím pohybem dopředu, jen slyším, jak se se mnou ostatní zdraví – WOLFman, vlčí hlava na dresu je zapamatovatelný symbol, ale o symbolice vlka budu psát později v tomto článku.

V prvním kopci jsem již první. Jsem sám a tak tomu bude až do cíle tohoto závodu. Takže teď si v jednom souvětí odbydu chlubení. Tento první ročník WCC jsem vyhrál. Více nemám potřebu přikrmovat své ego, takže konec odstavce.

Je to vlastně moje obvyklá taktika – někam se zdekovat, ideálně dopředu, hned od startu. Bikepackingové závody jezdím proto, abych byl fyzicky sám, je to pro mě určitý způsob meditace, poděkování základním živlům, propojení se s mými spojenci na mytologické úrovni. Uctění kultu života a smrti, který každou chvilku vidím a cítím okolo sebe, mě uzemňuje v tomto světě. Symboly, které potkávám, mě naopak dovolují cestovat do světů jiných, či ohýbat realitu v tomto světě. Je snad minulá věta moc abstraktní? Určitě se ve článku dál dočteš o nějakých ohybech a zkratkách v této realitě 🙂

Tak teď na chvilku stop s úniky v realitě a pojďme si probrat trasu, ať tento článek není jednotvárný! Start Račková, to je u Liptovského Mikuláše. Trasa směřuje na západ, defakto po jižních hranicích Tatranského Národního Parku. Cestou vlevo se střídavě otevírá a zavírá výhled přes údolí řeky Váh směrem na nízké tatry. Počasí je čím dál ošklivější a nestíhám zaznamenat přechody mezi poprcháváním a regulérním slejvákem. Každopádně celý den jsem tak vnitřně rozpálený, že si neberu bundu ani nepromokavé kalhoty, déšť po nějaké hodině na mě nenechá suchou nitku, ale mě to vyhovuje. Chladí mě to a uzemňuje sílu, která ve mě chce explodovat, namísto toho je postupně uvolňována.

Uhýbám na sever do Kvačanské doliny, krásný průjezd skrz hory. Kousíček se musí vytlačit – první tlačení. Během průjezdu nádhernou přírodou, kterou bych nazval jako takový slovanský “prales” se širokým chodníkem, potkávám pár turistů, někteří vědí o tomto závodě a fandí mi. Opět mě udivuje, jak čím dál méně lidí se umí chovat k přírodě. Mnoho cyklistů a turistů neumí zdravit, natož se zeptat na pomoc, když třeba opravuji kolo. Potvrdil jsem si to asi měsíc před startem West carpathia challenge, když jsem projížděl trasu mého bikepackingového závodu WOLFman. Potkal jsem tehdy více lidí na elektrobajcích, než na normálních kolech a mnoho lidí mě nepozdravilo. Ale zpátky ke Kvačanské dolině, tam mě “rozsekal” postarší pán s erbem, který nesl symboly “Gerlachu, červeného kříže a nápisu horská služba” na můj zřetelný pozdrav se na mě zamračil a nic neřekl…

První potkání s mediálním týmem proběhlo mezi dolinou a Oravou, tam si kupuji pití (jídla mám spoustu) a tam zjišťuji, že podle sledovacího zařízení jsem třetí v pořadí – a ejhle chyba, poskytovatel trackerů špatně spároval zařízení se jmény závodníků. Za pár minut je vše v pořádku a již jsem i ve virtuálním světě vpředu a moji Whatsupoví fanoušci mě přestali bombardovat přáním, ať předjedu ty první 🙂

Podél řeky Oravy je moc pěkný singlík až k Oravské přehradě. Tam se trasa otáčí o 180 stupňů a West carpathian challenge pokračuje na jihozápad přes oravské pohoří – Magurka, Buďín, Přípor, Čistý grůň. Tam si užívám klasického terénu a zjišťuji, že trasa nebude až tak rychlá a jezdivá, jak bylo organizátory Matějem a Miri prezentováno. Kopce se i v tomto mokrém počasí dají jakš takš vyjet (jsem tedy opravdu rád, že nemám gravela s 40 mm plášti, protože styčná plocha s povrchem by byla malá a do kopce i sjezdy by hodně prokluzovaly). Nicméně z kopce dolu si jezdci určitě neodpočinou, neboť trasa je s mnoha výmoly, obřími kalužemi a neuklizenými klacky z těžby dřeva, tyto překážky se musí neustále objíždět, rychlost tím radikálně klesá a odpočinek do kopce nebo z kopce není možný a tato premisa bude platit po celou dobu WCC! Jediné úseky, kde je možné během jízdy odpočívat, jsou rovinky, kterých není během bikepackingové akce WCC mnoho. Navíc já na těchto úsecích zaléhávám na hrazdu a dupu do pedálů. Snažím se držet nad 30km/hod, abych trochu vylepšil průměrnou rychlost.

Trasa se stáčí na sever podel hranic CHKO Kysuce, jedná se o relativně jezdivou část celého závodu. Navečer projíždím Krásnem nad Kysucou, kde se zdržuji půl hodiny somrováním vody v paneláku. Taktické chyby se občas stávají, mohl jsem si zajet 300 metrů do Tesca nebo těsně za soutokem Bystrice a Kysuce, kde se trasa zvedá nahoru je pramen. Obě tyto logistické informace jsem měl před závodem, protože taktická příprava před závodem je důležitá součást bikepackingové akce. Nicméně nevybavil jsem si, že jsou tu tyto možnosti doplnění vody. Následující část trasy, kde začínají slovenské Javorníky jsem si před závodem projel v protisměru asi 80 km. Zde podotýkám, že to není nic proti pravidlům tohoto bikepackingového závodu, organizátorům jsem sdělil před startem 2 nelogičnosti na trase, oni na tyto části na předstartovním meetingu upozornili všechny závodníky.

Javorníky asi všechny účastníky WCC značně uzemnily, řekl bych že dokonce spojily s matkou Zemí :). Co největší část se snažím ukrojit za světla, neboť právě v první části Javorníků je lehce přemedvědováno. Když jsem si tuto část projížděl před závodem, potkal jsem medvídě, mnoho medvědích stop a trusu. Mám půjčené záchranářské zvonečky od naší fenky holandského ovčáka (rolničky, které používají záchranářští psi, kteří hledají ztracence v přírodě). Bzučí mi z nich hlava, je to fakt rachot, ve městech a dědinách se za mnou každý otáčí. Studenou večeři a něco nesladkého na cestu vysomruji v osadě Pod Salaji. Na zbytek noci se mi zavírají výhledy a ja se nořím do svého nitra, kde nalézám krásnou prázdnotu. Soustředím se na dech, tlukot srdce. Technické a fyzické dovednosti a možnosti jedu na horní hranici, avšak pod laťkou s názvem risk, protože jakkoli riskovat nemá smysl. Vím přesně, kde je moje místo, na co mám a na co ne. Vše automaticky plyne. Občas zastavuji u kapliček. Nejočistnější zastávka mě čekala u Dolmenu života a smrti u osady Greguše od stejnojmeného sochaře. Nejedná se o historickou pohanskou památku, jak by se na první pohled zdálo. Nicméně místo vykazuje mnoho zvláštních sil. Oslava živého i toho, co odešlo z našeho světa, je silně přítomná a mě to naplnilo uctivou silou, která má svá pravidla. Od této chvíle do konce závodu jsem ve stavu zvláštní prázdnoty, nepřemýšlím nad jakýmikoli událostmi a tento stav můj přítel Tomáš, který má dálko-realito-pozorovatelné schopnosti, nazval delíriem. K těmto poruchám vědomí se vrátím v tomto povídání, až popíši celou trasu, protože jich lze využít ve svůj prospěch v kontextu rychlosti a výkonu na bikepackingové akci.

Klecenec je vesnička ve které byl jediný checkpoint. Vzhledem k náročnosti trasy, která byla navíc ztížena mokrým počasím se sem dostávám brzy ráno, již za světla. Javorníky – krátké, ale fyzicky i technicky náročné výjezdy a sjezdy, co si berou mnoho energie ze soustředěnosti a fyzických sil jsou za mnou. V CP se sprchuji, jím 2 velké porce guláše, doplňuji tekutiny. Za hodinu pokračuji dál. Čekají mě Bílé a pak Malé Karpaty.

Vršatské podhradie je dědina, do které stoupám po asfaltu, úvozem mezi Přírodním parkem Vršatské bradlé a kopcem Chotuč. Oboje se vlevo i vpravo pyšní svou krásou. Po chvilce je vše skryto lesním porostem, který mě obklopuje na asfaltce, která se vine velice líně do čím dál většího krpálu vzhůru. Horní část mě vítá krásnými bílými skálami a náhorní louky mi dávají energie vlků. Vlk je jeden z nejvytrvalejších savců (po člověku). Vlci žijí ve smečkách a když je alfa samec přemožen silnějším následovníkem, zpravidla se stává vlkem samotářem, málo kdy ho příjme jiná smečka. Přesně tak se cítím, je to pocit svobody, ale i samoty, síly, křehkosti, zuřivosti, pokory. Na Whatsupu mě popichuje Pavel Macháček, že se mě kluci za mnou chystají chytit. Není to možné, protože memento WOLFmana, symbolu, který oblékám je o tom, že jsem lovec, ne lovná zvěř. Když zpomalím, tak je to jedině mým vlastním zapřičiněním. Jsem klidný. Vím, že mě nikdo nedostihne, ale vítězství pro mě není primární úkol. Primární úkol je se propojit se vším a být prázdnou skořápkou, což není superlativní pocit, je to prostě pocit rozplynutí, ustálení, rozfouknutí či pocit bez gravitace těla i myšlenek.

Pan otec Slunce mě, ani ostatním bikepackerům, neulehčuje cestu. Včera zima a déšť, dnes téměř tropická vedra! Výkon jde i přes den rapidně dolu, za celý den vypiji téměř 20 litrů vody! Je to víc, než co jsem vypil přes den v Izraeli na bikepackingovém závodě Hollyland mountin bike challenge. Tělo to fyzicky nepozná, ale záhul pro ledviny musel být enormní! Za Trenčínem trasa vede po stopách bývalé lesní železnice, trasa mě nebaví, ale ne proto, že by nebyla zajámavá, prostě jsem jen přehřátý a do toho začínám trošku bloudit, některé GPX cesty, podle kterých jedeme, ve skutečnosti neexistují.

Okolí Nového Města nad Váhom zaléhám na hrazdu a vylepšuji již docela tristní celkový průměr. Ve Staré Turé přejíždím most a mezi paneláky na mě volá zarostlý hipík: “Čau Štefan! Posečkaj!” Sakra ten ksift je mi povědomej. Je to týpek, se kterým jsem se několikrát setkal na CP3 na bikepackingovém závodě 1000 miles. To bylo ještě v dobách, kdy 1000 miles začínalo a nebyla to továrna na rádoby extrémní dobrodružství. Tehdy se teprve formovala česká závodní bikepackingová scéna. Slovenskou bikepackingovou scénu toto teprve čeká a díky WCC a Slovakia divide uvidíme, jak se bude bikepacking na Slovensku vyvíjet – mluvím o závodní scéně, nikoli o cestovatelech, kteří se bikepackingu věnují mnoho let. Zpět k Palovi, jehož potkání pro mě bylo krásným dárkem a znovu jsem potkal člověka, který mi zmizel ze života. Palova slova: „Někdo mi poslal info, že existuje nový bikepackingový závod na Slovensku, tak jsem na něj kouknul a zjistil jsem, že vede okolo mého domova. Tak jsem kouknul na online trackování a vidím, že jsi první a že tu máš být za cca 5 minut, tak jsem vyšel ven a ty zrovna jedeš okolo“ Potom mi říkej, že existují náhody, tohle prostě není náhoda! Palo mi koupil 2 alkoholická piva, málem mě poslaly k zemi, ale dokonale mi srovnaly hydrataci a já konečně po celém dnu cítil, že jsem zahnal žízeň!

Dokáži si představit, že stoupání na Velkou Javořinu bylo pro mnohé bikepackery náročnou zkouškou. Pro mne to byla třešnička na dortu. Vyjížděl jsem alkohol z těch dvou piv, ale hlavně výjezd je tak náročný, že běžec má podobnou rychlost jako cyklista. No a co se mi nestalo, pod kopcem jsem potkal běžce, chlapíka s tuhým kořínkem, ve zralém věku, ale běželo mu to neskutečně. Řekl jsem si, že musím jeho tempo udržet. Výjezd na Javořinu pro mě byl super zážitek. Nahoře jsem stihl západ Slunce s malým rituálkem a pak? Vítr se začal zvedat a to dost silně!

Následující část okolo Myjvy a Brezové pod Bradlom pro mě byla velice nazajímavá a náročná. Věřím, že přes den musejí být na velkých náhorních loukách krásné výhledy. Nonstop po cca 37 hodinách jízdy během mokra, velkého vedra a nyní v kopcovatých loukách potmě za opravdu velice silného větru, na loukoťových kolech, které vás každou chvíli málem smetou k zemi jsem hodně bloudil, stavěl a nebyl to vůbec dobrý začátek druhé noci, kterou jsem chtěl projet bez spánku až k cíli.

A je tu konečně CHKO Malé Karpaty, ještě těsně před stoupáním do tohoto pohoří v hluboké noci zajíždím v jedné dědině do rozestavěného baráku a v zoufálé dehydrataci zde piju a plním bidony z flašek dělníků, které zůstaly na stavbě. Několikahodinovou dehydrataci zaháním, ale i dnes, v době, kdy píši tento článek, se mi zvedá žaludek. Voda chutnala po vodce a plastu. Několik hodin mi bylo na zvracení. Budova, kde jsem si bral vodu z flašek na stavbě vlastně byla pokryta prachem a bordelem a staveniště bylo dlouhou dobu neobývané. Radši ani nedomýšlím, co v té vodě bylo a jak dlouho tlela v plastových flaškách.

Noc v Malých Karpatech nebyla podle mých představ, přeci jen málo tréninku za poslední dva roky se projevuje a já druhou noc zvládám pouze za pomoci tří 10-15 ti minutových mikrospánků. V noci musím hodně šetřit baterie, protože jsem nepočítal, že pojedu takto krátký závod přes dvě noci. Málo světla pro bikepackera v noci znamená: nesoustředěnost, únavu a nebezpečí. Abych předešel fatální situaci, zpomalil jsem a hodněkrát jsem zastavil, jednou i na hodně dlouhou dobu kvůli technickým problémům. Nebyl jsem spokojen se svoji morálkou během této noci. V hluboké noci zpoza mě přilétla véliká sova, rozpětí křídel mě udivilo. Po krátkou dobu mi dělala průvodce, předvoj a já pocítil sílu nočního živočicha. Zrak se mi zostřil a já se na chvíli probral. Mezi 3 – 4 ráno jsem potkal osadu, kde se svítilo a pán byl venku. Dostal jsem vodu, chléb a nějaké tatranky. Svět se mi radikálně změnil a vše bylo zase báječné! Začal jsem cválat do kopců jako kůň a když kopce byly opravdu prudké, což je doménou Malých Karpat, letěl jsem jako pták. Vlastně téměř po celou dobu závodu jsem neměl problém s nedostatkem sil, kdykoli jsem chtěl, mohl jsem kopec vylítnout velkou rychlostí, pouze jsem zvažoval energii, kterou vydám (jako bych byl baterie s alternátorem a věděl jsem naprosto přesně, kolik si mohu dovolit v dannou chvíli vydat energie).

Ptákem jsem se opět stal při rozdnění okolo Ostrého kameně. Velké listnaté lesy zde tvoří nazelenalý, světelný chrám. Kopce jsou velice prudké a cesty přehledné. Zbytek Karpat si užívám v nezávodní logičnosti. Jezdím rychle, pak zase odpočívám… Na babě mohu doporučit excelentní italskou restauraci. Poprvé v životě ochutnávám pravou rajčatovou polévku z napůl syrových rajčat.

V Lozornu mám velké přivítání. Matěj – hlavní organizátor, mediální tým a fanoušci. Povídáme, odpočívám a čekám na příjezd dalších jezdců. Ondra Svoboda přijíždí jako druhý za několik hodin. Chlapské objetí ho potěšilo. Následují v cíli Petrové, Uwe Mosig, se kterým se pravidelně potkávám na evropských závodech, Michal a poslední koho potkám v cíli, jsou bráchové Petr a Pavel Buday. Na kole jedu do Bratislavy a odtud vlakem domů.

Miri, Matěji a pomocníci – děkuji za tento pěkný zážitek. Pokud bude trasa v budoucnu delší, rád se vrátím jako závodník, pokud bude časoprostor rád pomohu v průběhu.

Rozpočet v Kč:
startovné: 2 000 CZK
dovybavení kola a věcí: 6 000 CZK
výdaje před, na a během akce za jídlo: 3 000 CZK
ostatní výdaje: 1 500 CZK
cestovní výlohy: 1 000 CZK

Zde je odkaz na oficiální stránky bikepackingového závodu West Carpathian Challenge

Pokud by bikepackeři chtěli něco trošku delšího a jezdivějšího, rád vás přivítám na našich závodech WOLFman 2222. WOLFman 555 je zase krátký bikepackingový závod plný jezditelných výjezdů a kupy singletrailů.

Ano, slíbil jsem v průběhu tohoto článku nějaké to ohýbání reality. Schoval jsem si to až nakonec, pro ty, kteří vydrželi dočíst článek až sem. Většinu věcí v životě děláme tím složitějším způsobem, přitom je to tak jednoduché. Dovolím si zopakovat nějaké osobní mantry: “Hlava je palivo, tělo je stroj.” Hlava rozhoduje, tělo pouze vykonává pohyby, které mu jsou umožněny fyziologicky. Je však dobré tuto roli hrát pouze po určitou dobu, protože jinak by se mohlo stát, že stroj se opotřebuje do takové míry, že půjde s těží opravit do původního stavu. Ale tuto realitu můžeme ohnout. Co když není žádná hlava a žádné tělo? Nebo je, ale naše já je někde mimo? Což se bikepackerům stáva velice často. Avšak málo kteří tohoto požehnaného stavu využívají ke svému rozvoji a též k výkonostním účelům. Pak se můžeme na naši fyzickou schránku dívat z povzdálí bez toho, že by jsme si to brali osobně. Znamená to menší strach, bolest, únavu, radost, euforii,… Navíc si můžeme definovat realitu jiným způsobem, pochopitelně takovým, kde naše novotvarovosti nebudou kolabovat s jinými silami, můžeme jet po tmě, vznášet se nad povrchem, proměnit zimu a slejvák v teplo a příjemnou sprchu, a mnoho dalšího. Jak toho docílit? Je to o zkušenostech. Je fajn si stále připomínat soustředěnost a dech, protože ten VDECHUJE život. Vítr přináší nové a odnáší staré. Tlukot srdce, protože si uvědomíš, že nejsi sám, je tu s tebou. Tichý spojenec, na kterého jsi už dávno zapomněl, ale on je trpělivý a odejde s tebou i z tohoto světa, je jen na tobě jestli se za tvůj život poznáte nebo ne. Musíš ale dobře poslouchat nebo spíš vnímat, aby jsi ho slyšel… buch buch, buch buch,… Dech a srdce, to není z mojí hlavy (: kdyby jo, tak jsem meditující Budha ze Lhasy z 24 karátového zlata… Ale už dost toho ezo-čajo-filosofování, myslím že Budha ze zlata je fajn zakončení.