Rychlé lehké / pohodlné těžší kolo?

Základní otázka je, jak naplnit naši touhu mít aerodynamické, lehké, kolo a vybavení. Díky tomu být rychlý, dobrý, lepší a nejlepší… Varovný vztyčený ukazováček je délka a náročnost trasy, během které je nezbytné své osobnosti maximálně ulehčit jakýkoli fyzický, či mentální úkon. Zároveň je důležité optimalizovat rizika akutních situací, jako je zranění, ztráta vybavení, či jiné akutní stavy, které znemožní dojetí akce. Varovný vztyčený prostředníček nastane, pakliže nebudeš poslouchat své tělo, mysl, nezískáš-li dostatek informací o nastávajícím závodu od přátel, které příjmáš za svoje názorové vůdce, nebo si informace nepřečteš třeba v této bikepackingové metodice na mém webu :), či z jiných zdrojů.

Jay Peterwary, světová legenda bikepackingu, jezdí na gravelu, protože to je jemu nejkomfortnější držení řídítek na dlouhé trasy. Martin Střelka, česká bikepackingová začínající hvězda, preferuje užší až silniční úchop na gravelu, protože mu to diktuje predispozice jeho těla. Tomáš Navrátil, jeden z nejlepších českých silničních ultravytrvalců, na kultovní český bikepackingový závod Loudání zvolil celopéro. Já jsem ten samý ročník v tomto závodě jel na zcela neodpruženém horském kole, přičemž jsme spolu bojovali o první příčku v cíli… Opačnou situaci jsem zažil před více jak 10 lety na historicky prvním ročníku 1000mil, kdy jsem do cíle dojel třetí spolu s Martinem Langerem, přičemž já jel na celopéru se všema věcma na zádech a on na zcela neodpruženém horském kole ověšeném brašnami.

Co z toho plyne? Každý má jiné potřeby, jiný styl, jiné preference, jiné predispozice, jinak vytrénované tělo, jiné zkušenosti, jinou motivaci. Když se dostaneme během jízdy na kole mimo komfortní zónu, například když máme spánkovou deprivaci, svalové bolesti, nedostatek vitamínů, minerálu a esenciálních látek, psychickou zátěž… můžeme na sobě poznávat co vydržíme, ale hlavně co nevydržíme a právě z toho se můžeme poučit. Zde je potřeba sledovat stovky aspektů které jsou pro nás v nekomfortní zóně příjemné, akceptovatelné a nepříjemné.

Příjemných aspektů nebude mnoho. Můžeš s nimi udělat tři věci.
1) Necháš je jak jsou a budeš se těšit že tomu tak je. Například já miluji jízdu do kopců, kopec je můj spojenec i když jsem daleko mimo komfortní zónu, vždy mě kopec nakopne, potěší.
2) Uděláš z příjemného aspektu „superschopnost“, můžeš si ji třeba představit jako nějakou speciální vlastnost komixového hrdiny (myšleno s nadsázkou samozřejmě). Například já skrz pokoru, slušnost, úctu k přírodě a schopnost se rozhodovat srdcem, mám spojence (někteří z vás by je nazvali bytostmi na mytologické úrovni), kteří mi pomáhají určité situace zvládnout zcela nestandardním až bravůrním způsobem. Tento můj duchovní vývoj se snažím stále rozvíjet, tedy spíše si vzpomínat na to co jsme ve fázi dítěte zapomněli. Více o tomto tématu píši v blogovém příspěvku „Rituály a bikepacking na duchovní úrovni“.
3) Z příjemného aspektu uděláš aspekt akceptovatelný. Například já jsem se postupem času vzdal teplého spaní v suchých trenýrkách a nadýchaném spacáku. Ušetřil jsem tím váhu a prostor, ale spaní si již musím zařadit do škatulky „akceptovatelného aspektu“.

Akceptovatelných aspektů bude nejvíce.
1) Můžeš se snažit z nich udělat příjemný aspekt. Já jsem začal vozit a hojně propagovat mezi bikepackingovou scénou nastavení hrazdy na řídítkách hodně od sebe, což je nejen komfortnější na úchop, stabilitu při přejezdu nerovností a především na otevření plic. To vše na úkor malé ztráty z pohledu aerodynamiky.
2) Akceptovatelný aspekt necháš jak je, neboť ti toto rozpoložení / nastavení tak nějak vyhovuje, je to prostě optimální. Já jsem dlouhodobě srovnán s tím, že mi vyhovuje mít kolo lehčí a rychlejší na úkor značných energetických výdejů, bolesti a omezení při jízdě v terénu, noci a spánkové deprivaci, složitější přípravy na závod a značně složitější regeneraci.
3) Neměl by se z akceptovatelného aspektu stát nepříjemný aspekt. Během tréningu roku 2019 jsem zanedbal strečink předloktí, prstů a dlaní, roku 2020 jsem si tyto části rukou velmi namohl při stavění vlastního domova. Kategorie výdrž rukou sklouzla do nekomfortního aspektu a rozhodně se z toho nevymaní během pár dní.

Nepříjemných aspektů pár bude a věř mi, že si budeš myslet, že jich je opravdu hodně 🙂 Čím zkušenější a hlavně uvědomělejší bikepacker budeš, tím těchto nepříjemných aspektů bude méně a méně. V době psaní tohoto příspěvku mám stále mnoho nepříjemných aspektů 🙂
1) Měl by jsi nepříjemné aspekty pousnout do kategorie akceptovatelné aspekty. Například i v těch největších vedrech používám slabé nákoleníky. Prochladnutí či poranění kolen může být fatální problém během bikepackingové akce, což je moje velice nepříjemná zkušenost z počátků závodění v disciplíně bikepacking.
2) Můžeš se pokusit z nepříjemného aspektu udělat spojence. Když jsem jel HLC, závod od severu k jihu přes Izrael, hned první den se mi přihodilo několik nepříjemných aspektů, jeden z nich byl trn, který mi projel tretrou do malíčku, zlomil se a nešel vyndat. Dráždil mě po celý závod, ve dne i v noci. Vytvořil se puchýř, oteklina, rozdrásaný prst, mokvající strup a tak dokola, přičemž se jednalo o pár milimetrů mojí kůže. Dráždil mě tak, že mě nenechal spát. Nejprve jsem na tento nepříjemný aspekt nadával, pak jsem ho léčil a nakonec jsem se s ním smířil. Smíření mi umožnilo překonat bolest a dokončit závod, byť na druhé pozici v cíli.

Na základě tří aspektů, tří sudiček: sudička příjemná, sudička akceptovatelná, sudička nepříjemná volíme setup (vybavení s sebou), skladbu kola a jeho komponentů. Jedno z mojich mott je:

ČÍM VÍCE JSI SCHOPEN TRPĚT, TÍM JSI RYCHLEJŠÍ, LEPŠÍ, VÝKONĚJŠÍ.

Ano toto motto se moc neshoduje s tím co propagují bikepackingové legendy, jako je třeba James Mark Hayden, který závody vyhrává a lidem předává myšlenky v duchu bezpečné a komfortní jízdy během bikepackingových akcí.

Důležité je, umět si ozkoušet, jak jste schopni trpět, ještě před tím, než bezhlavě nastoupíte na start závodu na gravelu s 38 pláštěma mezi MTBčkaře. Ano polovina na vás bude na startu hledět s posvátnou úctou, druhá polovina si bude v duchu říkat „zelenáč z Čech, ten se vyklepe“. Tuto hloupost jsem provedl na startu Wisly 1200, polského bikepackingového závodu vedoucího od pramene řeky Vysla až do moře. Závod jsem i přes tento veliký handicap, špatné volby kola a komponentů, dojel na třetí pozici. Jsem za tento výkon moc vděčný. Mimochodem mě to stálo posunutí několika akceptovatelných aspektů do nepříjemných aspektů.

Takže pár bodů na závěr:
– Vše musíš mít mnohokrát a dobře ozkoušené, žádné experimenty!
– Čím více aero, lehkosti, rychlosti, tím více nekomfortu, bolesti, náročnosti, financí, složitější přípravy i následné regenerace.
– Karbon, hlína, ocel, 2×11, 1×12, elektrika, mechanika, hydraulika, gripshift, páčky, notubes, galusky, duše, camel, bidon, rohy, parohy, se spacákem, bez spacáku, kufry, šlehače,… Nic není lepší, nebo horší – zvol to, co je pro tebe vyhovující a snaž se nemít nekomfortní aspekty.

Aerodynamika, rychlost a lehkost je luxus, ke kterému se můžeš postupem času dopracovat. Jsou závody, kde tento přístup je zcela nevhodný. Přeskočit mnoho vývojových fází a nastoupit na start bez zkušeností, otestování se superaero lehkým kolem bez spacího systému, jedním bidonem, jednou tatrankou v kapse a egem, které ti bude zvedat bradu, je fajn do prvního vážnějšího sjezdu, první spánkové deprivace, první dehydratace, … Pak doufej, že jsi na závodě v Čechách, kde není problém přivolat pomoc nebo zoufej pokud jsi na závodě uprostřed Aljašky…