Alps Divide 2024 – VÍTĚZ

Dohoda s ráfkem aneb další zářez do historie bikepackingu

Právě čteš úryvky kapitol z mé rozpracované knihy o Alps Divide. A jak název napovídá, byl jsem poctěn možností uzavřít neobyčejnou dohodu. A jakou? Čti dál a vše se dozvíš.

První ročník Alps Divide odstartoval v Mentonu 7. srpna 2024. Toto francouzské město, vtisknuté mezi Středozemní moře, Monako a italské hranice, bylo vstupní branou do 1 050 kilometrů dlouhé trasy, jejíž převýšení činí ohromujících 32 000 metrů. Trasa se vine podél francouzsko-italsko-švýcarských hranic a končí ve francouzském Thonon-les-Bains u Ženevského jezera. Pravidla akce kopírují klasická bikepacková pravidla: každý účastník musí zdolat stanovenou trasu pouze vlastní silou za pomoci GPS, bez jakékoli cílené podpory. Na cestě smí využít jen veřejně dostupné služby, jako jsou obchody či čerpací stanice.

Účastníci se při tomto závodu museli vypořádat s nejednou výzvou: nepříznivé počasí, opravy kola, orientace, doplňování doplňování stravy a dostačující hydratace, spaní v divočině, ale i fyzické a psychické nástrahy, jako je spánková deprivace, svalová bolest, enormní vyčerpání…

Trasa nás všechny překvapila – ne však malebnými výhledy, které jsme si původně představovali. Místo panoramat horských štítů, mezi kterými bychom se jako užovky proplétali, nás čekalo nekonečné příkoří – ošklivé, nepřátelské počasí, které nám neváhalo ukázat svou nejsyrovější tvář. Ruce mi v neustálé vlhkosti tuhnou, tělo mi vyčítá nedostatek oblečení. Nejsme jako svižné užovky, ale promoklí hlemýždi, každý nesoucí své břímě. Jen někteří, jako já, ulitu nechali doma, protože spacák a žďárák by znamenal další váhu, kterou jsem v kopcích rozhodně nepotřeboval!

Přesto si malá část mého srdce užívá to nepříjemno – závod se totiž mění v duel morálky a bolesti a to znamená hru podle pravidel, která dobře ovládám.

Když jsem se blížil k jednomu ze tří míst, kde jsem se dotýkal svého pomyslného dna, začal můj noční problém. Col de la Bonette, průsmyk ve francouzských Alpách, se svými 2 800 metry je jedním z nejvýše položených silničních bodů v Alpách, několikrát zde vedla i Tour de France. Vyškrábal jsem se po šotolinovém svahu a nakonec narazil na asfaltku, která se líně vinula kolem vrcholu. Právě na této asfaltové cestě mě dostihla vichřice.

Vítr s deštěm si tam užíval svůj divoký tanec, jako by sváděl milostné orgie s každým, kdo mu přišel do cesty.

Na kost promrzlý jsem se schoval za jedny pancéřové dveře, vytesané do skály – relikvie z dob, kdy zde Maginotova linie odolávala nepřátelům. Nic teplého k pití, žádná další vrstva oblečení, jen péřová bunda, kterou jsem si ani nemohl obléct, protože venku s vichřicí visely z nebe mohutné provazce deště. Tak jsem alespoň začal divoce točit rukama, abych rozproudil krev. Když jsem cítil, že mám dost síly na řazení a brždění, vyrazil jsem dál.

Vítr mi občas foukal do zad, jen aby mě pak náhle srazil a přimáčkl do drsného lisu. Objel jsem vrcholek hory z jiného úhlu a náhle mi sloupec deště a větru doslova podkopl kolo pod nohama, seskočil jsem a naložené kolo se vzneslo jako papírový drak. Držel jsem ho rukou, ale kdo držel mě?

Když už jsem se chystal nedobrovolně vznést, vše ustalo jak když střelí. Šel jsem pěšky opírajíce se o kolo. Pak jsem nasedl a začal šlapat. Následující náhlé a prudké poryvy si se mnou pohrávaly jako s papírovou lodičkou na divoké řece. Očekával jsem další záludný náraz, ten měl přijít zprava, neboť tam zela šachta hned vedle silnice do hluboké noci a vlevo pokračovala stěna vzhůru, kde jsem měl být krytý před větrem. Přišlo to však z druhé strany, shora od vrcholku toho kopce. Shodilo mě to na zem a zadní kolo přistálo ráfkem na kamenu. Nic jsem však nepozoroval a jen dnes se domnívám, že to mohl být první problém v následujícím řetězci událostí.

Po pár hodinách jsem si dopřál vzácný okamžik slunce a nádherné výhledy na krajinu národního parku Queyras. Stačilo však pár dalších nočních hodin, a už mě čekalo náročné stoupání k jezeru a ledovci Sommeiller, nejvyššímu bodu závodu Alps Divide ve výšce 3 000 metrů nad mořem. Pro horolezce či vysokohorské turisty není tahle nadmořská výška v chladných teplotách kolem 0 °C a v dešti žádnou zvláštností, ale pro bikepackera na dlouhé trase to představuje úplně jinou výzvu. Déšť neustával, a já, kterého začali organizátoři a závodníci nazývat „Vlčím mužem“, jsem se na vrcholku honil s Benjaminem Maibachem. Právě v těchto chvílích, při náročném stoupání, jsem si připadal spíš jako vyzáblá blecha přichycená na chvostu vlka s názvem Benjamin.

Pěšina, která se vinula vzhůru, se zařezávala do prudkého kopce – zig, zag, zig, zag… A právě v jednom z těchto ohybů byla malá rovinka, kde se skála lámala, a přes její okraj hvízdal vítr, ubíraje tomu místu další stupně z už tak nízké teploty, která se podle mého tachometru blížila k nule. Vybral jsem si ten nejhorší terén, čas i počasí pro odpočinek, ale jinak to nešlo! Té noci jsem dvakrát využil krátký mikrospánek, tak jak jsem si ho natrénoval během Slovakia Divide, a z třetího odpočinku se stal dlouhý spánek trvající devadesát minut. V zenovém odevzdání jsem tento čas přečkal obalený v termofólii, která byla slepena do tvaru pytle. Budík jsem si nenastavil, protože můj vnitřní budík vždy funguje dokonale – vzbudí mě minutu před stanoveným časem. Nebyl to hluboký spánek, spíše meditace se zkříženýma rukama na prsou, v promoklém cyklistickém oblečení a s vlhkou péřovou bundou. Z mého těla jsem se snažil vymáčknout dostatek tepla, abych se zapařil, ale ne příliš, protože každý watt energie by mi později scházel.

V tom odpočinku jsem opět navštívil jeden z mých světů – černou planetu, nad jejímž povrchem létám. Luminiscenční blesky ji občas prozáří jedovatým žlutozeleným světlem. Mohu se jen domnívat, jak vypadají obrysy hrůzných tvarů skal, hor, kráterů a propastí. Při průletech nad touto krajinou mě zaplavuje posvátná úcta smíšená s děsem a jakýmsi varováním. Tento svět, který mám občas možnost navštívit, mě paradoxně svou děsivostí uklidňuje. Možná v něm hledám to, co mě přitahuje i v tomto světě, který sdílím s tebou, můj milý čtenáři. Probuzení, rychlé zabalení a rozhýbání ztuhlých svalů je vždy to nejhorší. Tělo prochladlé, termofólie zapařená potem, a když z ní vylezu, čeká mě ještě větší chlad. Kolena oteklá, nohy a ruce ztuhlé, lýtka jako kameny. Zablokovaná záda jsou přitom stále menší zlo oproti tomu, co za masochismus provádím se svými svaly, které právě začaly regenerovat – ale já jejich plány regenerace překazil, protože na úplnou obnovu by bylo potřeba mnohem více času.

Vyrazil jsem znovu do kopce, a po pár metrech zaslechl zvláštní zvuk, jakési brnknutí na vysokou strunu. V hlavě mi prolétla vzpomínka na svět s luminiscenčními blesky, ve kterém jsem se ještě před chvílí vznášel. Nepřikládal jsem tomu zvuku velkou váhu, až další noc jsem si reverzní logikou uvědomil, co se vlastně stalo. A k tomuto rozuzlení se ještě dostaneme.

Cestou potkávám Benjamina, který jede zpět z nejvyššího bodu Alps Divide, protože v této části závodu se trať vrací po stejné cestě několik kilometrů. Výjezd k jezeru je náročný, a často jdu pěškobusem – tak my, středně staří bikepackeři, říkáme chůzi s tlačením kola vedle sebe. S mým kolem to ani jinak nejde. Záměrně jsem si totiž nevzal stroj s žádnými pružícími prvky (tlumič, odpružená vidlice, odpružený představec ani sedlovka), a to kvůli váze celého setupu. Věděl jsem, že v technických pasážích do kopce to bude velký handicap, ale také jsem doufal, že těchto pasáží nebude příliš.

A tehdy jsem si zvědomil něco, co už vím dávno. Navzdory všem pokročilým technologiím, které přicházejí a odcházejí, zůstává jedno neotřesitelné pravidlo (nejen v bikepackingu): žádné vybavení, ani to nejdokonalejší kolo na světě, nikdy nenahradí sílu lidského faktoru. Jsou to naše zkušenosti, příprava, trénink, a hlavně psychická, fyzická, duševní a emoční odolnost, které rozhodují o tom, zda se dostaneme do cíle. Naše vybavení nás může podpořit, ale skutečnou cestu zvládneme jen my sami.

Vrcholová cedule pro povinné selfie byla spadlá, a tak se fotím vedle ní a lepím na ni své stickerky WOLF-MAN.CZ. Tachometr ukazuje teplotu pod nulou, déšť střídá ostrý vítr a tenké ledové vrstvy pokrývají kameny. Elektronické řazení AXS přestalo fungovat. Vyměnil jsem baterii, ale systém se stále nechytá. Jen se tiše usmívám přes drkotající zuby – ani nemám energii nadávat. Vypadá to, že se řazení odpárovalo, ale nemohu ho spárovat s mobilem, protože tu není signál. Nemohu si vzpomenout, jak se AXS páruje bez telefonu! To je vážně blbá situace. Ztrácím drahocenný čas, vítr fouká, a já se cítím jak nahý. Poté zjišťuji, že Blipsy na řazení fungují. Blipsy jsou malá tlačítka na konci nástavců na hrazdě, která mohou také řadit převody. Jak to, že Blipsy fungují, když hlavní řazení ne? Blipsy se totiž bezdrátově spojí s hlavním řazením, které pak vyšle signál k přehazovačce. Konečně mi dochází příčina problému – došla baterie v hlavním řazení, ale ne úplně, a dokáže tak přenést signál z Blipsu do přehazovačky. Stačí tedy vyměnit knoflíkovou baterii v hlavním řazení! Jsem zkušený vlk bikepacker, který má samozřejmě náhradní. Ale mé ruce, po letech námahy poznamenané a nyní prochladlé, na jemnou motoriku v chladu nefungují! Navíc je baterie schovaná pod brzdovou páčkou, a ta zase pod omotávkou. Co by normálně bylo úkonem na pět minut, trvalo mi v tom mrazu mnohem déle, na tom nejpitomějším místě celého Alps Divide. A to nebylo vše. Při dofukování zadního kola zjišťuji, že ono vysoké brnknutí byla prasklá špice. Samozřejmě, že praskla dost nešťastně, přímo na konci niple, který zapadl do ráfku. Rozhodnutí je jasné – opravovat to nebudu. Počasí je šílené, a ještě bych přišel o výhodu bezdušového systému na zadním kole. Těch 23 drátů bude muset prostě vydržet!

Přeskočme v čase trochu dopředu a pojďme se dostat k tomu ráfku, o který tu hlavně jde. Koho zajímá všechno, co se odehrálo před, během, mezi a po těchto úsecích, bude si muset počkat na vydání mé knížky. Když jsem ráno odjížděl z druhého checkpointu, zbyl jsem na trati jako poslední z „favoritů“ (omlouvám se ostatním, doufám, že je tím neurazím – nějak mě prostě nenapadá lepší výraz). Před sebou hromada kilometrů a vedle sebe na checkpointu II. fotografa Toma Gibbse z organizačního štábu. Až s jeho přítomností mi došlo, že prasklý drát, který mě ve sjezdech házel s kolem jak na neposedném oslovi, je vlastně banalita. Vedle roztříštěné stěny ráfku, která byla hned vedle toho chybějícího drátu, totiž vypadal prasklý drát jen jako kosmetická vada. Dřív jsem si toho nevšiml, protože byl ráfek celý od bláta, ale teď jsem si byl jistý, že to má něco společného s mým pádem ve vichřici na Col de la Bonette. Po konzultaci s mými fanoušky na WhatsAppu a díky radám Dana Boubína z Bikelive a Aldy Linharta, z Kolomotion, jsem povolil celý výplet, abych ulevil ráfku.

Kolo jsem ještě okouřil a přidal další nezbytné ochrany, které se nakonec ukázaly jako velmi účinné.

Z první pozice vyrážím dál, ale strach mi nedá – neustále se otáčím, zastavuji a kontroluji, jestli se ráfek neprovalil. Strach je nejlepší urychlovač průšvihů, a tak to dlouho nevydržím. Nenacházím žádný servis ani půjčovnu, kde bych si mohl půjčit aspoň zadní kolo. A i kdyby něco bylo, bylo by to daleko mimo trasu a znamenalo by to hroznou ztrátu času. Zbývá mi jediná možnost – udělat dohodu s rozbitým ráfkem. V hlavě se mi rodí koncept jeho přežití i smyslu. Někde u Chamoneux, kde ani nevidím Mont Blanc kvůli tomu neustálému nečasu, se zastavím a navrhuji ráfku značky Merit, modelu Turbo, následující dohodu: „Hele, když vydržíš až do konce, slibuju ti, že tě nevyhodím. Hned druhý den po dojezdu tě sundám z kola, rozříznu tě napůl a vytvořím z tebe sochu. Přidělám tě na dřevěný podstavec, který opálím a podepíšu. Budeš putovní trofejí, na kterou se budou podepisovat vítězové.“

Dal jsem ráfku svou důvěru, on ji dal mně – a výsledkem bylo vítězství v prvním ročníku Alps Divide!

Jak dlouho jsem pak tu sochu vyráběl s nefunkčníma rukama a s omezeným nářadím v našem obytném autě? Jak moc jsem při tom nadával? Na to už v tomto příběhu nezbývá prostor, snad jen galerie fotografií ti to ukáže. Štěpán Stránský

Děkuji za poskytnuté fotografie mediálnímu týmu (upozorňuji, že veškeré fotografie podléhají licenci fotografů a nesmějí být bez jejich vědomí dále šířeny)

Gavin Kaps @ospreyimagery

Tom Gibbs @bicycle_factory