Atlas mountain race

Toto povídání je tentokrát spíše souhrn subjektivních pocitů a prožitků, které jsem měl při AMR 2024. Začal bych obecným popisem a pozvolna přešel k cestování a samotnému závodu AMR 2024. Kdo chce komplexní popis čistě akce AMR doporučuji kouknout na videa od Joshe Ibetta, který ji velice detailně rozebírá. Videa od zúčastněných, českých bikepackerů můžete též najít na sociálních sítích, doporučuji mé známé Aleše Zavorala, Lukáše Klementa.

Bikepackingový závod Atlas mountain race, kterému se zkráceně říká AMR je situován do pohoří Atlasu v severní africké zemi Maroko. Tato země je asi jedna z nejbezpečnějších afrických zemí. Ano, je to exotika pro nás zhýčkné Evropany. Turistů si moc považují a vzhledem ke státnímu zřízení v kombinaci s příklonem k sovětsko-monarchistické filosofii mají výkonné složky ve státě zcela jiný respekt v porovnání například s policisty v České republice! 

Závažné kriminality je vesměs pomálo, neboť tresty jsou přiměřené již zmíněné filosofii státu. Přiznám se ale, že ve městě nezamčené kolo z dohledu bych nenechal. Po rozhovoru s jedním místním klukem, u kterého jsem byl ubytovaný na nádherném místě v pohoří Rif, jsem se dozvěděl, že vězni často končí v díře. Tam dostanou trochu vody a 3 vajíčka denně. 

Ceny jsou v průměru asi poloviční v porovnání z ČR. Záleží samozřejmě, kde a jaké veřejně dostupné služby budete využívat. V roce 2024 se dá ovoce, například pomeranče a banány sehnat od 17 – 40Kč za kilogram (píši po přepočtu na Kč), plnohodnotné jídlo v restauraci průměrně něco okolo 80 korun. Ubytování jsem sehnal nejlevnější za 130Kč, vč. snídaně. Ale průměr je v odlehlých částech spíš tak 300Kč. Evropský standard ubytování ale opravdu nečekejte! Počítejte také s tím, že natáhnout na ceně vás budou chtít všude. Někde jim udělá radost, když vás oberou o 3 koruny, jinde o 200Kč.

Pro jakýsi náznak splynutí do místní atmosféry doporučuji se neseparovat, chodit do místních bufeto-restaurací a hlavně komunikovat s místními. Je samozřejmě diametrální rozdíl mezi malým městem a velkým. Největší otevřenost lidí jsem našel v odlehlejších částech hor, kde jsem se párkrát při své cestě ubytoval.

Bylo pro můj závodní výsledek klíčové do země přijet ve velkém předstihu a cestovat po ní v bikepackovém módu, spát na divoko, přizpůsobit tělo a mysl místnímu podnebí, nadmořským výškám, stravě a nacítění si místních zvyků a chování. Jak se říká: člověk míní, život mění. Postupem času jsem začal zjišťovat, že měsíc před závodem AMR, což byl čas který jsem si dovolil dát před závodem, jsem si nedával pro můj závodní výsledek, ale pro můj osobní rozvoj. Měl jsem o sobě slušné očekávání z pohledu závodního výsledku na této akci, první desítka pro mě byla samozřejmostí a spíš jsem měl v myšlenkách umístění do třetího místa. Ale tyto úvahy jsem moc neřešil, jen když se mě někdo ptal, protože spousta lidí okolo mě potřebuje kategorizovat, nálepkovat, cítit stabilitu a předvídatelnost. Zkrátka něco, co fakt nesnáším.

Má vnitřní proměna započala během cestování po Maroku, které začalo  od severu z města Cetua, přes pohoří Rif a pro mě celkem nezajímavým přejezdem nížiny do největšího města Marrákeš, odkud jsem pokračoval do pohoří Atlas. Rád bych se s vámi podělil o niterní pocity a změnu, kterou jsem zažil, protože věřím, že to bude pro některé čtenáře zajímavější příběh než samotný průběh AMR. Zároveň si dovolím cenzurovat jisté aspekty této proměny, neboť nejsem schopen se svými literárními schopnostmi ji popsat, možná formou obrázku nebo básně by to šlo. 

Nepotřeboval jsem jet na Ukrajinu a vidět umírání ve válce, vidět otřesné důsledky hladomoru v Jemenu ani se plavit s nějakou korporátně podporovanou neziskovkou do Japonska a sbírat důkazy o masovém vyvražďování mořských živočichů v oceánu. Potřeboval jsem jet do Maroka aniž bych předem věděl proč.

Tak hezky popořádku. Trénink začal ve Španělsku, 100 – 250km denně na MTB hardtail, které z dálky vypadá jako časovkářské kolo. O technických aspektech kola ale psát nechci, o tom na jakém ultra speciálu jezdím si můžete přečíst zde BIKEPACKING KOLO. Trasy smíšené od trailů přes gravel až po asfalt. Měl jsem malinký lihový vařič s pidi ešuskem a má strava se skládala převážně z vařených ovesných vloček (ráno na sladko, večer na slano), přes den nějaké studené jídlo, které jsem si koupil  nebo měl s sebou a samozřejmě nezbytné doplňky stravy (vitamíny, elektrolyty, omega 3 a další esenciální látky). S jídlem jsem se hodně kontroloval a jezdil na hraně nedostatku/dostatku živin. Přeci jen ta hlavní část bikepackového tréninku je zaměřena na ultravytrvalost s omezeným množstvím přísunu živin a spánku, ale nesmí se to přehnat! Většina času mimo ježdění na kole byla vyplněna spánkem a strečinkem/cvičením. Také jsem se ladil na místní atmosféru a s místními lidmi vedl rozhovory o životě v Maroku a v Evropě.

Nejen tyto rozhovory mě přiměly změnit vzorce hluboko zakořeněné ve mě. Je rozdílné říci, že si uvědomuji to, či ono a je rozdílné to opravdu prožít a pochopit. Často od lidí slýchám, že si to uvědomují”, ale veskutečnosti pod pokličkou to nechápou. A o čem mluvím? Pochopil jsem, jak je systém, ve kterém žijeme neuvěřitelně bezohledný, stádoidní, emočně a duševně zakrnělý a postavený na strachu, kdy tyto hodnoty jsou hluboce skryté pod povrchem tak, abychom je neprohlédli. V totalitním režimu člověk aspoň ví na čem je, čímž v žádném případě neobhajuji tyto režimy. Zaměřili jsme se fyzickou schránku a to, co je na povrchu, namísto toho co je uvnitř. Možná bych to nazval takovou sociálně ekonomicko politickou pornografií. Právě pohyb a otevřenost v jiném prostředí mi umožnil toto uvědomění prožít a pochopit. Před nějakou dobou jsem s rodinou začal žít jako kočovník v autě. Ale tato zkušenost mě vymrštila ještě mnohem dál v cestě za pochopením. Strach z toho, že nebudeme mít finance na super auto, pojištění, dostatek vlasů, hladkou pleť bez vrásek, kamarády a milenky, hyper rychlé informace o všemožném děni… To základní nám uniká. Život je tam venku za bránou velkoměsta, za bránou naší komfortní zóny, za bránou omezeného rozsahu myšlení. Život je tam uvnitř okolo srdce, okolo duše, nikoli okolo našeho těla zvnějšku.

Rád bych vám shrnul pointu tohoto příběhu a napsal za mě jednu důležitou myšlenku. Ať si v životě vymyslím jakoukoli zdánlivou maličkost, má to své reálné následky. Vím, že maličkost jako psaní tohoto článku, rozhýbe kolotoč událostí, o kterých momentálně nemám ani tušení. Nebýt mé nepozornosti, tak jsem si nenavrtal ruku zlomeným vrtákem a nestrávil tak půlden v nemocnici na italském ostrově Elba, kde je to v neděli fakt bussy. Díky tomu jsem měl ale čas napsat tento článek o AMR a takto by jsme mohli v konsekvencích pokračovat až do velkého třesku.

Nejsem moc závislý feťák na drogách typu “sociální sítě”, ale když se kouknu na analýzu mých příspěvků, vidím kolik časoprostoru zabraly ostatním lidem v jejich životě. A tak je to i s tímto článkem, který právě čtete. Je jen na vás, jaké a kolik informací  z toho vytěžíte. Lákadlo pro tento článek byl ale závod Atlas mountain race. Takže abych uspokojil vaši prvotní zvědavost přejdu k samotnému AMR, neboť svůj hlavní a osobní záměr jsem již v tomto článku splnil.

Zde je odkaz na oficiální web závod Atlas Mountain Race. Organizuje jej Nelson Trees, který se objevuje na startovkách evropských bikepackových akcí. Též organizuje další bikepackové závody po světě. Podniky často tvoří s odkazem na tragicky zemřelou legendu bikepackingu Mike Halla. Atmosféru celé akce, kde je hodně startujících, rozvíjí především účastníci. Na této akci se potkají mezinárodní bikepackingové špičky, ale i obyčejní dobrodruzi. A to je moc fajn! Vzhledem k nákladům na startovné a na místní poměry předražený servis (obchody, stravovací aubytovací zařízení) v místech, kde vede závod, je však tato akce uzavřena určitým socio-ekonomickým skupinám a lidem, kteří hledají čistě nekomerční bikepackingovou akci. Místní lidé chtějí logicky vytřískat co nejvíce z akce, při které závodníci projíždějí okolo  jejich podniku, organizátoři závodu to navíc otevřeně podporují. Pro mě to byl obří kontrast ve srovnání s tím, jak jsem před závody měsíc cestoval po Maroku. Organizace závodu takového rozměru je poměrně náročná, mohou do ni vstoupit faktory jako je oficiální vyjádření policie, díky kterému se přesouval start o 2 dny z důvodu špatného počasí. Mě to vyhovovalo, protože jsem to přehnal s tréninkem a nebyl odpočatý, navíc po celou dobu cestování mi nebylo špatně a před startem jsem dostal teplotu, zimnici, průjem a tělo bylo celkově oslaben. Tento deficit jsem již nemohl dohnat. Některé části organizace byly suprově provedené a jiné byly poněkud odfláknuté. Ano z organizování českého bikepackového závodu WOLFman vím, že to není jednoduché (a to se nejedná o závody takového masivního rozsahu).. V posunutém termínu startu jsme se měli dostavit připraveni na závod v určitý čas před hotel, až tam nám bylo oznámeno, že teď startujeme se změnami na trase, které slyšeli jen ti vpředu u organizátora. Mělo to za následek lehké bloudění první noc. Ale nechám negativní kritiky, protože bikepackový závod AMR určitě vybral ty top hilighty z Atlasu.

A co se mi stalo dalšího, kromě celkového vyčerpání už před startem? Začátečnická chyba, první noc jsem to přepálil a málo se oblékl. Před prvním checkpointem, tedy během první noci mě na asfaltu smetl vítr a hodil i s kolem pod svodidla! Nebýt pedálu zakončující šlapku, tak mi svodidlo skalpovalo obličej, takže tímto děkuji, že to odnesla jen rána nad kotníkem, co by si sice zasloužila šití, ale na to nebyl čas. Hned druhý den byl dlouhý přejezd přes hory bez možnosti doplnění vody a jídla. Míst, kde nebylo možné doplnit zásoby jídla a vody bylo během závodů bylo více. Dva bidony o celkovém objemu 1.4 litru a malá 250ml lahvička mi na tyto dlouhé přejezdy (i 100km) nestačily, před prvním přejezdem jsem si koupil dvoulitrovou vodu v PET lahvi s sebou, cestou mi vypadla a praskla. Suma sumárum, během AMR jsem byl 3x velice dehydrovaný. To vše mě vedlo k hlubokému uvědomění a hned druhý den jsem se rozhodl nezávodit, jen si na pohodu projet trasu a užít si to i z jiného úhlu. Další pokora z mé strany přišla i v tom (ne)uvědomění, jak jsem mohl udělat takové chyby, po mém dlouholetém závodění, organizování a vývoji produktů v bikepackingu. Každopádně tělo bylo fyzicky velmi unavené po celou dobu i před akcí AMR.

Nejen trasa AMR, ale i mé cestování tamní krajinou před a po akci mě uchvátilo svou různorodostí a doslova epickými pohledy na krajinné celky. Projížděli jsme kamennými horami, oázami v polopouštích, písečnými dunami, skalnatými zářezy s propastmi hned vedle cesty, rušnými vesničkami, nádhernými kaňony ve vyschlém korytě a vykutaným obydlím ve skalách mnoho metrů nad zemí, nekonečnými asfaltovými serpentinami zapasovanými mezi panenské hory. A nakonec finish v Essaouira byl příjemným komfortem, protože město nabízí bohaté veřejně dostupné služby (ubytování, nákupy, masáže, místní trhy, které bych zhodnotil jako velmi pestré, barevné a velice přívětivé pro Evropany).

Zaznamenal jsem mě možná trochu nešťastný způsob evropského myšlení, kdy organizátoři akce neukázali části Maroka, které jsem mohl díky mému cestování převážně vidět. Rozvojové země – tento výraz je stupidní diplomatická škatulka, ve které se skrývají negativní výrazy jako chudoba, nevzdělanost, zhoršená infrastruktura, kvalita produktů a potravin a lékařské péče… Takže diplomaticky řečeno AMR nám nechce ukazovat právě tyto části země. Proč by také měl? Bikepacking má cílovoou skupinu z drtivé většiny prozápadně laděných cyklistů, kteří za své peníze nechtějí vidět obří haldy hořícího plastu, děti hrabající v odpadcích jídlo, bezdomovkyně matky s novorozeňaty.  A i to je součást Maroka –  v částech země, kde AMR nevede. 

A teď jen rychlé shrnutí a informace o AMR. Nastudovat pravidla a vytvořit registrace není úplně jednoduchý úkon, uchazeč si musí projít vyplněním několik kontrolních otázek na základě nastudování Race manuálu. Registrace není otevřena dlouhou dobu, je potřeba sledovat web Atlas mountain race. Dále je potřeba nějaké to úrazové pojištění a cár papíru od doktora, že jste způsobilý se zúčastnit. Sledovací zařízení si můžete pořídit na vlastní pěst nebo pronajmout, bez něj nelze oficiálně startovat. Je potřeba se též připravit na finanční prostředky a nějaké specifické a i povinné vybavení s sebou, což není součástí tohoto článku. Akce není vhodná pro úplné začátečníky v bikepackingu. Stejně tak ji doporučuji někomu, kdo není schopen vytáhnou paty za hranice našich sousedních zemí, nikdo se tam o vás nebude starat, je to bikepackingový podnik na vlastní pěst. Hotel na startu i v cíli je samozřejmě zajištěn (za extra poplatek), převoz bagáže do cíle a hromadný odvoz zpět do Marakeše, ale to je asi tak vše. Samozřejmě rok od roku se mění podpora před a po závodě od organizátorů.

Trasa není vhodná pro gravel! Ano dá se to na něm odjet, ale já to rozhodně nedoporučuji. Jel jsem s přední odpruženou vidlicí a pokud se tam vrátím, tak jedině na celopéru. Vytěžený zisk je na full především v těžších výjezdech na rozbitých kamenech, kde na něm můžeš pohodlně sedět, jako vosa na bonbónu a tím šetřit mnoho energie. Minimum 2” pláště, dostatek zásobáren na vodu a jídlo a určitě rozšířit nářadí a náhradní díly na kolo. Více informací rád sdělím na ONLINE SCHŮZKÁCH, ve kterých předávám své zkušenosti těm, co mají zájem. Upřímně, pokud nejste závodník, který potřebuje poměřit síly a nepotřebujete zažít jakousi prestiž tím, že budete součástí AMR, je za mě zbytečné startovat a stačí se inspirovat trasou závodu a projet si tuto akci kdykoli mimo měsíce květen-říjen, kdy jsou v Maroku vysoké teploty.

Pokud se chystáte na tuto bikepackovou akci, přeji vám hodně štěstí, uvědomění a vnitřní síly.