Nejsi mistr. Jsi žák.

French Divide a Race Across Czechia 2025 — dvě vítězství, dvě cesty, jedna pravda

Rok 2025 přinesl dva závody a dvě vítězství – French Divide a Race Across Czechia. Na mapě jsou to jen dvě čáry napříč Francií a Českem. Ale mezi nimi se rozprostírá celý svět odstínů šedi. Cesty, které vedou přes hory i do nitro jezdcovi duše. V tomto článku se budu věnovat poslednímu ročníku French Divide – organizátoří končí s pořádáním po 10 letech.

French Divide aneb voda a bahno

Start ve Štrasburku byl jako z jiného světa. Kavárna plná cyklistů, smích, káva, vlhký vzduch těžký očekáváním. Závodníci startují po vlnách, podle jejich výkonu, od nejpomalejších po nejrychlejší, kteří startovali jako poslední s odstupem několika hodin od těch prvních co se vydali na trasu. Já byl v té poslední vlně spolu s Ondrou Mohylou. Venku lilo tak silně, že někteří z předchozí vlny vůbec nevyjeli na trasu dlouhou 2200 km, čekali až element vody ustoupí. Stál jsem pod střechou obytného auta a cítil, že tohle je ta správná chvíle – že ten déšť k tomu patří.

Když jsem vyjel z města, déšť přestal být překážkou. Každý dopad kapky na rám, každý výdech v dešti byl návratem k sobě. Tohle nebyl závod, byla to pro mě očista.

Země, která mě zkouší

Alsasko, Lure, Cluny – nekonečné bahno, únava, vlhko. Checkpoint 2 – dům bývalého závodníka, který udělal prostor pro nás svým srdcem, ne pro “lajky na sockách”. Pak Beaujolais, Massif Central, francouské podhůří Pyreneí. V předchozích dvou větách se skrývá mojich 9 závodních dnů z nichž 2/3 byly v totálním mokru a bahně a 1/3 v tropických vedrech.

French Divide do CP1

První setkání s přírodou bylo v Černém lese. Vím co čekat, ale bahno vše mění. Mnoho veřejných přístřešků může být benefitem pro ty co chtějí spát. Dravci 1,5 dne nespí a často i mnohem déle. Takže zrna se oddělují od plev, kdo to myslí vážně jede. Postupně předjíždím a doháním celé startovní pole. Tedy všechny ty vlny co startovali přede mnou. Ráno jsem na checkpointu 1 a potkáváme se tam s první pětkou.

French Divide do CP2

Mezi kopci a lesy přibývají i rovinaté úseky. Projíždíme po cyklostezce, kde před druhou světovou válkou vedla železnice, tam zaléhám na hrazdu a naháním čas. Od CP1 se defakto odděluje špička závodu. Jsem to já Štěpán Stránský, Victor Thomas, Damian Corbi, Mathieu Chesneau, Alexander Pachuski. Ondra Mohyla se drží okolo 8 pozice. Slejváky jsou velice morálové, vše je vlhké a když jezdec zastaví, tak vlhkost z oblečení neodpařuje a je mu ještě větší zima. Pár hodin spím na CP2 – nyní se píše přechod mezi třetím a čtvrtým dnem závodu. Kromě powernapů jsem byl do CP2 nucen spát jednou pod průčelím starého kostela.

Humorné okénko aneb můj citát ze sociálních sítí během závodu.

Viktor – ten kluk, co vede. Dojel mě, když jsem si dával power nap na kamenné zídce uprostřed mokrých lesů. “Viktor je dokonalý muž. Má bílý dres. Štěpán má černý. Viktor voní. Štěpán páchne. Páchne mu i z pusy, i když si dvakrát denně čistí zuby – za jízdy minikartáčkem. Viktor nikdy nezabloudí. Štěpán bloudí pořád, není schopen si koupit funkční GPSku.. Viktor má techniku. Štěpán improvizuje. Kdybych byl ženou, zamiloval bych se do Viktora.”  Ale tohle celé je  jen humor. A já muze srdce přeji, aby dostal, po čem touží.

French Divide do CP3

Zde se formuje vztah dvou soupeřů mě a Vicora. Kdo jede podle toho druhého? Kdo je lepší ve sjezdech? Kdo má méně pauz? Viktor nakonec odstupuje na dehydrataci okolo 750Km od startu. Je to ošemetné ve vlhku a dešti jezdci často zapomínají pít! A já mám v tuto chvíli na druhého neuvěřitelný náskok 80 km. Stálo mě to ale mnohp sil, trasa pro mé neodpružené kolo je velice náročná. Společně s chladem si to vybírá daně na mé fyzické schránce. Ale to co mě drží ve hře je opět to, že se dokáži starat o své tělo i o kolo.

Šotolinové cesty po hřebenech, mechy visící ze stromů, mlha i světlo najednou. Tehdy jsem cítil, že kolo jede samo. A v další moment snášel a vynášel půlmetrové kamenné skoky jako by tyto pasáže prasácky natrasoval Václav Čepička (organizátor Loudání – českého bikepackingového závodu). Zbyl jen dech a zvuk, zmizel čas i prostor.

Těsně před třetím checkpointem přišel moment, který mohl všechno skončit. Ztratil jsem svůj poslední velký powerpack – zdroj energie pro GPS, přehazovačku, mobil i světlo. Zřejmě jsem ho špatně připevnil a v jednom z rozbitých úseků se uvolnil a zmizel. Byla noc, kolem jen hory a malé vesnice, jedna hodina ráno, a já zůstal bez světla a bez energie. To v bikepackingu znamená konec závodu – jezdec bez baterií už není závodník, ale turista. Nakonec jsem od vanistů dostal malou záložní powerbanku, která mi dovolila dobít alespoň GPS a trochu rozsvítit maličkou rezervní svítilnu. Pokračoval jsem opatrně dál, sám uprostřed noci, jen s matným světlem a s vědomím, že se zázrak musí stát. A skutečně – po několika hodinách se přede mnou zjevil větší městys s obrovským obchodním centrem. Uvnitř v 2 hod. ráno bylo zavřeno vše kromě jednoho malého obchodu s potravinami! Prodávali v něm powerbanku. A byla nabitá. V tu chvíli jsem se mohl jen smát. Neuvěřitelné, ale pravdivé. Byl jsem zpátky ve hře.

Massif Central bohužel nekončí CP3. Pro mě je tato část závodu nejnáročnější a zároveň nejkrásnější. Ostatní jezdci v čele mají celoodpružená kola, já nemám ani odpruženou vidlici. Trasa vede často nejezdivými úseky (což je paradoxně pro mě výhoda neboť mám lehčí kolo na táhání přes překážky). Snažím se nabrat každou vteřinu na rovných úsecích, nebo do stoupání. Při technických sjezdech dávám maximum soustředění na trasu a daří se mi mít podobné časy jako ostatní na celopérech. Pak mě nesčetněkrát zabrzdí technické úseky, kde můj stroj prostě fyzikálně nemůže být rychlejší. Je to taková morálová zkouška. V CP3 se sjedu s Mathieu a Damianem.

Závažné technické problémy mě zpomalují. zadní velká kazeta se mi rozpadá na 2 části – větší kolečka jsou přinýtovaná k těm měnším (kde je unašeč). Nýtky povolují a nedrží dobře, při šlapání do kopce kolo vydává děsivé zvuky. V CP3 musím kompletně rozebrat středové složení DUB. Ložiska to mají dávno za sebou. Proplachuji je vodou, pak je suším, pak do nich vmačkávám vazelínu a modlím se aby to vydrželi do cíle.

French Divide do cíle

Druhý den si jeden z jezdců dělal legraci. Volal: „Go, go, Štěpán! Nezmeškej ani vteřinu navíc.“ – nejdřív ironicky, pak i před ostatními v checkpointu. Nezlobil jsem se, řekl jsem mu, že i když závodíme, nejsme protivníci. Jsme poutníci na stejné cestě. A jeho vyjadřování pouze vypovídá o jeho neúctě k ostatním a strachu který maskuje. Omluvil se a já si uvědomil, jak snadno se ego schová za úsměv.

A pak přišlo sucho, prach a horký vítr. Už se honím pouze s Damienem. Spousta momentů, kde ztrácím drahocenný čas – třeba umývám kolo na kterém ulpívá kila bahna s kravíma lejnama. Vše se dostává i do řetězu a přehazovačky. Když to složitě vymyju, příjde další bahnitý úsek. Je to šílené. Téměř rozpadlý zadní pastorek a střed šlapání mě zpomaluje na úsecích, kde bych mohl být výrazně rychlejší.

Nejlehčí kolo, nejmenší výbava, nejméně vhodný rozbitý stroj. A přesto jsem v cíli první. Ne silou, ale za to s čistou hlavou a naprostým odevzdáním. Online sledovací zařízení pro fanoušky se mi zasekne 50km před cílem, tak to pro fanoušky vypadá že jsem nevyhrál 🙂

Cizinec mezi cizinci

V cíli za 9 dní mě čekalo překvapivé ticho. Místo oslav – chlad. Úsměvy, ale bez skutečného pohledu do očí. Desátý ročník závodu, poslední ročník co se organizuje French Divide. A já, cizinec, nefrancouz, který si dovolil to vyhrát. Požádali mě, ať pošlu videa a fotky ze svého telefonu – rozhovor sám se sebou. Ne od jejich fotografa a mediálních týmů který si mě na celé trase nevšiml. Svět, který už příběhy neprožívá, jen je vyrábí. Nic jsem neposlal z neúcty je mi smutno. A přesto jsem cítil vděčnost. Někdo sbírá lajky. Jiný zkušenosti.

Po deseti dnech, dvou tisících kilometrech a nekonečných stoupáních jsem měl o čtyři kila víc. Fuety, sýry, bagety – všechno, co Francie nabízí se podepsalo na mé váze. Poprvé v životě jsem byl nasycen. Nejen jídlem, ale i cestou. Poprvé v životě jsem nabral a neshodil.

Druhý po mě dojel Damien, třetí Mathieu a čtvrté krásné místo si vybojoval Ondra Mohyla!

Wolfman, návrat k ohni

Krátce po French Divide a krátce před startem Race Across Czechia jsme pořádali náš vlastní závod – Wolfman 555. Na nádherném místě v Orlických horách. Voda, elektřina, spaní, oheň ale hlavně neskutečný klid. Ač s nulovým marketingem, tak s lidským přístupem. Večer domácí jídlo, smích, praskání ohně a to vše v ceně startovného – nejen jídlo, ale i pocit, že sem závodník patří.

Tohle je to, co se z bikepackingu ztrácí. Společenství. Pokora. Prostor v přírodě. Wolfman není značka. Je to duch cesty. Síla, která ti našeptává: Nejsi mistr, jsi žák.

Epilog o vlkovi

V noci, při jiném závodě – West Carpathian Challenge, ke mně přišel vlk. Ne z masa a kostí, ale z ticha. Propojil mě s lesem, s dechem, s věčností. Od té chvíle vím, že vlk není lovná zvěř. Je to ten, kdo loví – ne ostatní, ale pravdu. Každý závod má moment, kdy si v hlavě řeknu: chci vyhrát. A pak přijde chvíle, kdy to pustím. Kdy nechám věci plynout a nechám cestu, aby mě sama vedla. Někdy to vypadá jako černá díra — horizont událostí, za který už není návratu. Ale právě tam začíná skutečná cesta. Ta bez tlaku, kde závod mizí a zůstává jen bytí. Nejsem mistr. Jsem žák. Učím se od větru, vody, ohně, země. Od zvířat, kamenů, rostlin i lidí — od těch, kteří mi ruku podají, ale nejvíce od těch, kteří ji nepodají. A také od samotné cesty, která mě učí být tichý i silný zároveň.

Bikepacking není černobílý. Mezi černou tmou noci a bílým prachem cesty se vejde celý svět odstínů šedi. A v nich – ticho, které mě vrací domů. Domov který ve fyzickém světě nemám.