Loudání 2017 – VÍTĚZ
Únava, strach, naštvaná nálada, nebo zranění jsou řešitelné situace. Každý se s nimi vyrovnává jinak. Já jsem si vypěstoval následující metodu, kterou rád popíši na konkrétním příkladu. Předposlední ráno závodu, bylo to na Moravě, za přívalového deště, frčím po jílovém poli a jen sleduji zpomalený film, který jakoby se mě netýkal: nabaluje se bahno na přední kolo, blokuje se, podklouzává, letím na bok, kloužu skrz klasy a jíl, STŘIH – konec slow motion filmu. Zvednu se s vědomím, že to byl krásný, kontrolovaný pád do měkkého bahna. A ani mi nevadí, že jsem se komplet od helmy, až po tretry zbarvil dohněda – od jílu samozřejmě 🙂 Najednou si všimnu, že můj malíček na ruce je otočen v kloubu o 180 stupňů a visí dolu, jako oškubaná slepice nad párou. V tu ránu mám náladu pod psa, jsem vzteklý, neskutečně sám na sebe naštvaný, mrzutý. Ještě během toho co se mi vyplavuje adrenalin, si malíček chytnu a otočím zpět na své původní místo. Když později vzpomínám na tu situaci, projede mi mráz po zádech, ale v tu chvíli to bylo celkem automatické řešení. Adrenalin se odplaví, pánové endorfini šli spát, co by také dělali v tom hnusném ránu v mém mozku, no a nastává krize, bolest, špatná nálada. V tuto chvíli mačkám červené tlačítko, schované přímo mezi levou a pravou hemisférou. Tlačítko způsobí příchod druhé identity (nazveme ji B), která zcela kategoricky a pozitivně odpovídá a zahání původní identitu (nazveme ji A). Nyní si vyslechněme příklad dialogu těchto identit:
A: Kurva to bolí, tak to je konec závodu, taxík mě nevezme, musím do prvního města s vlakovou zastávkou. Jo v navigaci to jde najít…
B: Nic takového, teď zkusíme držet řídítka, jo super jde to.
A: Ale strašně to bolí, máš kloub napadrť.
B: No a co, tak se tomu sakra nepoddávej, chvilku to zkusíme a uvidíme co dál.
A: Ale tohle fakt není sranda, musíš do nemocnice, beztak jsi totálně utahanej a promočenej.
B: Hovno, teď odcházíš, já tu velím, nemáš tu moc, nechceš se podobrém dohodnout, tak padej a žádný podrejvání, vše po malejch, logickejch krocích zvládneme… Sněz pár rozinek a ořechů, napí se, očisti kolo, dýchej a pomalu jeď… A ty (identita “A” poznámka autora) právě odcházíš!
Takhle nějak probíhá rozhovor a přeladění na identitu “B”, díky které se dá zvládnout mnoho nesnází.
Ještě jedna zkušenost se zamyšlením. Přemýšlím, jestli bych si vybral modrou pilulku, namísto červené – stalo by se ze mne obtloustlé dospělé děcko, co se stravuje v McDonald´s, odkroutí si osmičku v práci, večer sedí v obýváku, který je ozářen neonově modrou barvou plazmové televize. Když ve 23 h zazvoní domovní zvonek a já venku spatřím ušmudlaného, smradlavého cyklistu, který prosí o něco k jídlu, s tím, že vše zaplatí, dám mu jednu kofilu, zadarmo. Zamknu se, jdu si lehnout zpět k TV a mám dobrý pocit, že jsem se toho podivína rychle zbavil a vlastně nepochopím, že chtěl jakékoli větší množství jídla, horký čaj a trochu shovívavosti či pochopení, prohodit pár slov, protože se už delší dobu pohybuje v jiných dimenzích a na chvilinku chtěl pevný bod v realitě.
Asi jsem rád, že volím ČERVENOU pilulku, a rád jsem tím ušmudlaným, smradlavým, občas dost hladovým a prokřehlým cyklistou, který s nadšením poznává jinou sféru realit.
