Race across czechia – VÍTĚZ

Faktické informace

Koncept se v průběhu historie mění, začala jako bikepackingový závod na silničních kolech. V roce 2025 již proběhla jako plnokrevná gravelpackingová akce. 
START: 2.7.2025 (příští ročníky budou posunuty o týden později) konec Chebu – cyklostezka
DÉLKA: 1150 km
PŘEVÝŠENÍ: 13 km
SKLADBA: 75% asfalt, vč malých a rozbitých silniček, 22% zpevněné cesty, 3% lehké MTB

Příprava na Race across czechia

Vzhledem k tomu, že jsem několik týdnů před touto akcí absolvoval French Divide a následně organizoval vlastní bikepackingové závody WOLFman 555, byla moje příprava na RACZ nejméně propracovaná – až mohla působit jako zanedbaná. V životě se však učím efektivně přerozdělovat energii a s ohledem na můj celkový výsledek na RACZ hodnotím, že intenzivnější příprava by v mém případě byla nadbytečná. Trasování proběhlo pouze rychlým studiem mapy a zapamatováním klíčových checkpointů. Na finální odladění nového kola MERIT JUMBO 750D jsem měl jen 4 dny, během nichž jsem se soustředil především na technické úpravy projektu 750D. Nebyl však prostor doladit ergonomii posedu ani můj specifický kokpit (řídítka a nástavce), stejně tak jsem nemohl osadit pro mě zásadní hrazdu.

Počasí působilo tropicky, proto jsem výbavu redukoval na čisté bikepackingové minimum – rozšířené nářadí, náhradní díly a expediční minilékárnu. Nad rámec oblečení na sobě jsem přibalil pouze větrovku s podlepenými švy a multifunkční tubus na krk a hlavu. Elektronická výbava byla standardní: kabeláž, svítilna „Lucifer“ a malá záložní čelovka na přilbu, GPS, mobilní telefon a dva powerpacky sloužící k napájení světel i jako powerbanka. Vše se vešlo do jediné podrámové brašny Ortlieb, jejíž kapacitu z poloviny zaplnil hydrovak.

Stravu, suplementy a další nejčastěji používané položky jsem měl uloženy přímo v cyklistickém expedičním oblečení. Na kole tak figurovala pouze brašna, vlaječka DOMESTICI a nutná elektronika na kokpitu. Toto úsporné řešení mě opět pasovalo do pomyslné škatulky „nejméně výbavený jezdec ze všech účastníků“. Trénink před startem tvořily jen krátké výšlapy, protože po French Divide nemělo smysl navyšovat kilometráž. Ještě 45 minut před startem jsem otáčel plášť, jelikož zadní byl omylem nazutý obráceně. Navzdory tomu jsem se na startu cítil připraven a mentálně i fyzicky nastaven na závodní režim.

Mezi taktiku patří i mapování ostatních jezdců

Po několika kilometrech se pohybuji mezi vedoucí skupinou a průběžně rotuji mezi jezdci na čele. Sleduji jejich jízdní styl, chování v zátěži i volbu vybavení. S některými prohodím krátký rozhovor, zajímám se o jejich zkušenosti a způsob, jakým k závodu přistupují. Opakovaně se tak potvrzuje již známý scénář – na špici spolu soupeří přibližně šest jezdců, se kterými si vzájemně testujeme tempo i limity.

Po zhruba 200 kilometrech je patrná změna v jejich projevech: většina má solí nasáklé oblečení, jejich posed na kole není tak stabilní a v tropickém vedru stále častěji přecházejí na hluboké dýchání ústy. Každý z nich přináší odlišný výchozí profil. Neboť se v následujících odstavcích dotýkám i charakterových vlastností jezdců, nebudu je zde jmenovat jejich jmény. Jeden jezdec se věnuje spíše skupinovému a komunitnímu bikepackingu ve Francii, kde dlouhodobě žije, jezdí na velmi úzkých pláštích a jeho kolo má limitovanější technickou konfiguraci. Další jezdec disponuje hlavně zkušenostmi z kratších 24hodinových akcí. Jiného jezdce znám a má oproti ostatním výrazně širší praxi i technicky vyspělejší přístup. Další kluk nám zatápí na rovinatých úsecích, ale vím že v kopcích se propadne dozadu díky své mohutnější fyzické konstituci.

V průběhu jízdy si tak skládám jejich fyzicko-psychologické profily, porovnávám schopnost regenerace, efektivitu v extrémních podmínkách a z toho vyplývající výhody i limity jednotlivých jezdců.

Race Across Czechia, návrat domů

Celé to bylo opravdu velice rychlé: Cheb, Slavkovský les, jsme frčeli po cyklostezkách a od tropického vedra nás chránily remízky, aleje a lesíky. Křivoklátsko, Praha, Polabí, Český ráj, Hradecko, Orlicko, Královický sněžník, to bylo celkem více než polovina trasy a tyto lokality jsou mi známé. Projíždět tudy byl pro mě benefit. Přejezd na moravu – Oderské vrchy byla asi nejkrásnější část celé trasy. Najednou se zastavil čas a byl okolo mě všude klid. Závěrečné Beskydy nás opět vrhly do brutálních stoupáků. Vesměs známá země, ale jsem v ní už jako jiný člověk. S rodinou nějakou dobu žijeme jako kočovníci a doma už nejsme jako doma.

Jedno z mnoha utrpeníček

Slunce pálí, ruce rozedřené. První špatný nápad: propíchnout puchýře na rukách. Druhý špatný nápad: nakapat do nich dračí krev (jihoamerická přírodní dezinfekce). Třetí špatný nápad: poprosit paní, ať mě postříká hadicí. Voda se solí z rukavic se vpila do ran. Učení někdy zatraceně bolí víc, než závodění.

Nový stroj MERIT JUMBO 750D!

Díky svým zkušenostem z bikepackingových závodů mám možnost podílet se na vývoji vybavení, testovat ho v extrémních podmínkách a používat ho dlouho předtím, než se vůbec dostane na trh. A právě tak se ke mně dostal i Merit Jumbo 750D – gravelové kolo, které jede úplně vlastní ligu.

Je postavené na kolech o průměru okolo 665 mm, zatímco běžný 29″ ráfek má pouhých 622 mm. V překladu to znamená jediné: odteď jsem kompletně překopal svůj vozový park a jezdím na kolech, která jsou zhruba o čtyři centimetry větší, než je celosvětový standard (rok 2025). A ten rozdíl je cítit. Merit Jumbo 750D jde samozřejmě osadit i klasickými 29″ koly, případně odpruženou vidlicí.

Misky vah však jsou neuprosné. Největší handicap byl úplně jinde – s kolem jsem ještě nebyl sehraný a jak jsem již psal, tehdy jsem na něm neměl kokpit, který by mi vyhovoval.

Pár zkušenosti s lidmi na RACZ

Jel jsem s jezdcem, který se mnou soupeřil u každou vteřinku a metr na trase. V jednu chvíli vytáhl tyčinku, snědl ji… a obal prostě odhodil do příkopu poblíž koše. Zastavil jsem se jako když do mě někdo praští klackem. V bikepackingu tohle prostě neexistuje. Křikl jsem na něj, možná příliš ostře, ale v tu chvíli se mi sevřelo srdce nad tím, jak blízko jsme byli k obyčejné lhostejnosti. Zastavil jsem, vrátil jsem se, sebral obal a hodil ho do koše. On mezitím zastavil taky a vrátil se ke mě. Podíval se na mě, omluvil se. Já se omluvil jemu, že jsem přepálil tón. Byla to drobnost, ale právě takové drobnosti mají sílu změnit člověka. Možná to byla největší lekce toho závodu – pro nás oba!

Za Prahou mě čekal kamarád Michal. Stál u auta, na čelní masce měl banner s mým jménem a symbolem vlka, jako by mě vítal do nějakého vlastního malého světa. Připravil mi jídlo, pivo, teplý úsměv – takový ten úsměv, který ti připomene, že jsi pořád člověk, i když se zrovna cítíš jako mechanismus na šlapání. Pravidla závodu ale říkala jasně: pohostit může závodníka jen jeden člověk. A tak jsem si vzal jen to jediné, co bylo povolené – obejetí a úsměv. A musím říct, že právě v té chvíli to mělo větší hodnotu než jakékoli vítězství. Další setkání přišlo po projetí Odérských vrchů v Ostravě, kde na mě čekal kamarád Jakub. Ten, na rozdíl od Michala, byl právě ten „povolený jedinec“, od kterého se smím nechat pohostit. Vybral jsem si ho ze strategických / logistických důvodů. A tak jsem přijímal jeho podporu naplno – nejen kalorie, ale i tu energii, která se nedá změřit watty ani tepovkou.

A pak byl na trati ještě jeden člověk. Jezdec, kterého znám z mých vlastních závodů Wolfman 555. Tenkrát on stál na straně závodníka a já na straně organizátora bikepackingového závodu. Ale teď proti sobě jako soupeři. Ambiciózní, silný, odhodlaný – bylo z něj cítit, že chce závod zlomit a vyhrát. Celou dobu jsme se střídali v čele. Oba už odvaření z předchozích závodů neboť ani jeden z nás nebyl dostatečně zregenerovaný z předchozích akcí (já j French Divide), oba zahledění do svého světa bolesti i euforie. Jenže krátce před cílem se něco stalo. Zastavil. Fyzicky vyčerpaný, s achylovkou, která odmítla další spolupráci. Ale nebylo to tělo, co ho položilo. Byla to jeho vlastní touha po vítězství, která se změnila v tlak, jenž neunesl. Byl to zvláštní moment – věděl jsem, že jsme od sebe pár kilometrů, ale přesto jsem cítil jeho pád téměř fyzicky. V tu chvíli jsem jsem si potvrdil, možná víc než kdy dřív, že ten největší souboj se nevede s ostatními soupeři. Ten největší, nejtišší a nejkrvavější zápas je vždycky sám se sebou. A já jsem v ten okamžik s ním soucítil. Ne jako soupeř. Ale jako člověk, který ví, jaké to je zlomit se i nezlomit zároveň.

Finish co zahřál

Celé to soupeření, předjíždění a zpomalování, všechny ty jemné i drsné momenty s ostatními jezdci mě vlastně těšily. To, že jsme se vzájemně tahali o čelo, že mě kluci proháněli jako na velkých závodech ve světě, mi připomnělo, proč to všechno dělám. Miluju ten pocit, když člověk jede na hraně, kdy se bolest mísí s euforií, smysly se vyostří a svět se zúží jen na rytmus šlapání. Bylo to přesně to vrstvení utrpení, které znám z French Divide, Alps Divide, Hope 1000, Westcarpathianchallenge, i dalších závodů – taková ta zvláštní radost, která bolí, ale zároveň tě žene dopředu.

A pak, téměř nečekaně, přišla tichá tečka. Uprostřed noci jsem dorazil na chatu Gírovou uprostřed Beskyd, kde byl cíl závodu. Krajina byla ponořená do tmy, soví houkání se míhalo mezi stromy. Pár vzdálených světýlek mě vítalo jako majáky – byl to jednoduchý, komorní, ale o to silnější konec.

Po 66 hodinách jízdy jsem pocítil něco, co se obtížně popisuje. Ne vyčerpání, to už je jen kulisa. Byl to pocit naprostého naplnění. Odevzdal jsem tomu závodu všechno, co jsem měl, a on mi na oplátku vrátil další vrstvu pochopení sám sebe.

A stejně jako ve Francii, i teď mě v cíli čekala rodina. Partnerka Katka a moje dcera Maya – objetí, které zlomí i poslední zbytky tvrdosti. Čistota, že se v ní rozpustí všechny myšlenky na bolest.

S Katkou máme propojení, které překračuje čas i vzdálenost. Když jsem na trati vyčerpaný, jí praskají rty. Když nemůžu spát, nespí ani ona. Jako by se naše těla domlouvala mezi sebou na jiné, tiché frekvenci. A když mě objala v cíli, pochopil jsem znovu to, co si často uvědomím až na hranici sil: že opravdové vítězství nevzniká na cílové pásce, ale v propojení dvou duší, které jeden druhého drží, i když svět kolem nás sviští dál.