710 kilometrů na Bohemia Divide s boreliózou v krvi

Jsou rozhodnutí, která nedávají racionální smysl. Rozhodnutí, která balancují na tenké hraně mezi absolutním sebepoznáním a hazardem. Postavit se na start 720 kilometrů dlouhého závodu napříč Českou republikou s převýšením 11 km, když se den před startem dozvíte, že máte boreliózu, je přesně jedno z nich. Tohle není návod pro ostatní. Je to sonda do vnitřního ekosystému, kde hlava musí převzít kontrolu nad chátrajícím strojem.

Stíny, zrušené plány a nečekaná diagnóza

Původně jsem v tento čas měl být úplně jinde. Několik měsíců jsem se tvrdě a exaktně připravoval na extrémní závod Taurus Mountain Race v Turecku. Rozhodl jsem se nezúčastnit z mnoha důvodů – včetně nejasné dohody s novým sponzorem ohledně celoodpruženého kola, pocitu že by to tam pro mě nemuselo dopadnout uplně dobře…

Do toho přišly těžké rány. Ze světa nečekaně odešli dva významní bikepackeři – Honza, nejstarší český bikepacker a ambasador Posedel Maxx. Tyhle události mě hluboce zasáhly, formovaly mé aktuální rozpoložení a nakonec mě nasměrovaly na start Bohemia Divide. Byl to závod, který jsem chtěl jet už mnoho let, ale nikdy jsem se k němu nedostal. Rozhodnutí padlo asi týden před startem.

A pak přišla ta zpráva: den před výstřelem jsem zjistil, že mám boreliózu. Přesto jsem se rozhodl jet. Asi bych nedoporučoval dělat podobná rozhodnutí, pokud si není jezdec stoprocentně jistý svými limity, mentálním nastavením a schopností naslouchat svému tělu.

Pevné kolo a vynucená zóna dvě

Bohemia Divide protíná Čechy od jihu na sever (checkpointy: Kratochvíle, Chříč, Zichovec, Úštěk, Jedlová a cíl ve Varnsdorfu). Očekával jsem spíše gravelovou trasu s MTB pasážema, ale překvapivě to bylo docela náročný, poctivý MTB závod. Mně to profilem naprosto sedlo, i když jsem věděl, že mnozí budou na náročnost nadávat.

Má původní strategie byla jasná a agresivní a vlastně kopírovala moji strategii z dob, kdy jsem začal v bikepackingu závodit: postavil jsem se na start s extrémně lehkým horským kolem s pevnou vidlicí. Měl jsem minimum věcí, žádný spací systém. Plán zněl: do kopců poletím, tam, kde se kolo musí nést, poběžím, a v technických sjezdech udržím krok s jezdci na celopérech díky technickým zkušenostem které mám. Člověk ale míní a borelióza mění 🙂

Můj fyzický stav mi neumožnil tyhle benefity prodat. Nemohl jsem dělat výkyvy, nemohl jsem nastupovat. Zvolil jsem proto jedinou možnou cestu – absolutní konzistenci. Rozhodl jsem se držet tempo čistě v zóně 2. Kopce, které bych normálně vyběhl, jsem šlapal na kašpárka, při nošení kola ruce jsem musel zastavovat, abych se vydýchal.

K tomu se přidaly dvě školácké chyby, které mě při reverzním hodnocením této akce docela zamrzely. Polovinu závodu jsem odjel na velmi nabušených pláštích s vysokými tlaky. Trvalo mi 350 kilometrů, než jsem si to uvědomil. Když jsem je v polovině sfouknul, okamžitě se mi jelo o dimenzi líp.

Druhá zásadní chyba byla, že jsem první noc jel s mojim světlem Lucifer na vyšší svítivý mód (aniž bych si to uvědomil). Druhou noc mi čelovka kontrolním blikáním oznámila, že mám posledních 10% baterie v mém powerpacku. Na helmě jsem měl ještě malou bludičku a v nejhorším případě se dala použít zadní blikačka, která má také bílé světlo. Každopádně abych nic nepodcenil, tak jsem defakto celou druhou noc jel na mód který dává pouze 20 lumenů, tedy asi 10x méně světla než jezdím normálně. Naštěstí měsíc hezky odrážel světlo od slunce, což mi poskytovalo defakto více rozptýleného světla, než moje čelovka, ale pouze v otevřené krajině. Nebýt této chyby ušetřil bych mnoho energie a nebyl tolik ospalý. Určitě bych také ušetřil celkově tak 20-30 min powernapů.

Ekosystém závodníka a zhroucené párátko

Během prvního dne jsme se na špici vyprofilovali – já, Paul Robertsom, Miroslav Salač, Adam Biel a Michal Vlášek, Pavel Šíp, Michal Ozogán, Uwe Mosig, Pavel Méres. Po pár hodinách jsme zbyli jen tři. Kolem půlnoci do toho začal Michal Vlášek víc dupat. Nechtěl jsem ho nahánět. Raději jedu sám a držím si své tempo. Podíval jsem se na tracker a upřímně jsem mu přál, ať vyhraje. Když si člověk uvědomí, že je někdo v danou chvíli lepší, má to líp srovnané nebo má víc štěstí, musí to přijmout. Až s touhle hlubokou pokorou získáte šanci měnit svůj vlastní osud.

Druhý den dopoledne měl Adam Biel krizi. Dohnal jsem ho, chvíli jsme se vzájemně podporovali, vytáhl jsem ho z nejhoršího, ale pak mě nechal jet. Na Michala jsem ztrácel asi hodinu. Šlapalo mu to na celopéru skvěle, šetřil energii v rozbitých pasážích. Jenže u Lovosic se jeho tracker zastavil. Později jsem se dozvěděl, že odstoupil kvůli zničenému kolenu.

Opakoval se scénář, který na světových závodech vídám neustále. Lidé do toho dupou, neohlížejí se na techniku, potlačují varovné signály svého těla. Jedou nad své možnosti. A pak se v té složité skládačce zhroutí jedno jediné párátko – a spadne celý jejich závodní ekosystém. Já mám to štěstí, že umím číst terén i sebe. Vím, že bych kopec mohl vyjet rychleji, ale to ego, které se tam cpe, musím včas potlačit. Vždycky mi vzadu v hlavě blikne kontrolka: „Zpomal, mohlo by se ti něco stát.“ Odstoupení Michala mě vyneslo na první pozici, kterou jsem si udržel až do cíle.

Noci v chladu, powernapy a záchrana u Marušky

Rozhodl jsem se jet bez spacáku. Noci už byly chladné, teploty se pohybovaly kolem dvou až osmi stupňů. Zachránil mě promyšlený biohacking a precizní vrstvení. Měl jsem tenké merino rukavice pod mojimi celoprsťáky, péřovou vestu, lehkou nepromokavou bundu a kuklu, také pod dresem tenounké merino triko s dlouhým rukávem a samozřejmě návlečky na nohy i ruce. Taktickou výhrou se ukázaly nepromokavé návleky na boty, které mě zachránily při přejezdech mokrých nočních luk a brodů.

Spánek jsem omezil na 5–10 minutové powernapy. Uložím se, do 15 vteřin usnu. Tělo je bezvládné, slyším vlastní dýchání / chrápání a mozek dostane prázdniny – ulítává si do svých fantazií, zatímco já, můj duch, to vše jen z povzdálí pozoruje. Toto je má technika, kterou jsem si vypěstoval za více než dekádu závodění v bikepackingu. Za 10 minut se probudím sám, těsně před zazvoněním budíku. Je kritické nepřekročit hranici (u někoho 15, jinde 25 minut), kdy tělo začne fyzicky regenerovat. Jakmile odpočíváte déle, tělo jen opuchne a zatuhne. Půlhodinové až hodinové spánky na závodech jsou většinou nesmysl a stále to většina bikepackerů neví. Když už spát delší dobu tak v rytmu spánkového cyklu, ten je obvykle 1,5hod a násobky tohoto času, ale i to je samozřejmě u každého jedince individuální!

Jídlo je samostatná kapitola. Jsem fat-adapted, jel jsem na tukový motor – fuet a olivový olej a k tomu kvalitní bílkoviny jako je třeba parmazán. Obě noci jsem měl ale obrovské štěstí na teplé jídlo. První noc mě ve 4:30 ráno v Rokycanech jsem narazil na kebab-pizzerie, už měli půlhoďku zavřeno, ale ukecal jsem majitele, ať mi ohřeje pár kousků pizzy odložených u pece. Druhou noc jsem těsně před půlnocí vtrhl zmrzlý do hospody s prosbou o čaj. Kuchyně byla dávno zavřená, kuchařka si klepala na čelo, ale pan hospodský se usmál: „Hele, vždyť tu máme tu polévku.“ Za chvíli jsem měl v sobě celý hrnec (asi 4 porce) kroupovky s uzeným a brambory. Ta energie mě vystřelila do dalšího dne, protože to bylo přesně to nejvíc oktanový palivo pro můj trávící systém.

S odstupem ale vím, že jsem svůj tukový motor tentokrát až moc dogmatizoval. Tělo bojující s nemocí a horečkou potřebovalo občas nakopnout. Kdybych si před těžkými kopci dal trochu více medu nebo datlovou tyčinku, jelo by se mi s tou infekcí lépe. Je to o balancu.

Cíl, tichá pokora a tvrdá lekce z mikrobiomu

Do cíle ve varnsdorfském pivovaru Kocour jsem dorazil za 49 hodin a 15 minut. Za celou dobu (720 km) jsem měl přesně 2 hodiny pauz – včetně powernapů, nákupů, servisu a toalet.

V cíli mě nečekala žádná obří euforie, jen pokora. Poděkování za to, že cesta dopadla dobře pro mě i pro ostatní. Pro drtivou většinu jezdců jsou vagóny v pivovaru, dobré jídlo, pivo a socializace obrovskou odměnou. Na mě tam bylo až moc civilizace, ale rád jsem potkal tváře z bikepackingového světa, které jsem roky neviděl.

Skutečná katarze a účet za tenhle hazard přišly až dny po závodě. Můj trénink na diskomfort je tak extrémní, že tělo bolest a nemoc na trati potlačilo. To, že jsem jel závod s horečkou, jsem se dozvěděl až druhý den u doktora, který mi naměřil 38 stupňů a okamžitě nasadil antibiotika.

A tady přichází to nejdůležitější ponaučení. Antibiotika mi po letech zničila střevní mikroflóru. Zjistil jsem, jak drasticky se tím zhoršilo mé trávení živin a jak radikálně se prodloužila celková regenerace, obzvlášť mých dlaní a plosek nohou. Je to fascinující a krutý objev. Mikrobiom je základem všeho.

Byla to extrémní zkouška. Ale do budoucna mi jen potvrdila, že cesta, kterou jdu – absolutní adaptace na tuky a kvalitní bílkoviny, omezování rafinovaných cukrů, pšenice a nekvalitních mléčných produktů – je pro mě ta jediná správná. Nejen pro extrémní závody, ale pro nezávislý a silný každodenní život. Hlava opravdu je palivo a tělo je stroj. Jen musíte vědět, kdy ten stroj poslat do servisu a kdy mu dovolit jet na doraz.

Lidé na trati a v cíli: Syrové kouzlo bikepackingové smečky

Extrémní závody nejsou jen o datech, laktátu a zničeném mikrobiomu, ale o setkáních, která tomu všemu dodávají kontext. Obrovský respekt a poděkování letí k organizátorovi Honzovi Švarcbachovi a jeho partnerce Erice Tomešové. Starali se o všechno, v cíli ve dne v noci vítali každého závodníka a vytvořili fantastické zázemí. Úsměvným zjevením byla jejich dcera Ella. Zaujala mě už na startu, kde si do deníčku soustředěně kreslila checkpoint, chalupy a cyklisty. Znovu na mě pak vykoukla uprostřed totálně rozbahněného úseku první den. Nešla úplně po trase, a když jsem se jí zeptal, co tam dělá, s naprostým klidem odvětila: „No, já jsem se tady prostě zjevila.“

Na špici závodu jsem trávil čas s Adamem Bielem a Michalem Vláškem. S Michalem jsme mimo jiné probrali, že už poněkolikáté chtěl přijet na WOLFmana, ale bohužel se mu to termínově kryje s jeho vlastními závody, které organizuje.

Když se člověk po dojezdu začne socializovat, přináší to zajímavé kontrasty. Potkal jsem Brendana Bignella a jeho zlomená karbonová řídítka Deda mě vlastně vůbec nepřekvapila – Brendan zkrátka vždycky něco zničí. Svéráznou debatu jsem pak vedl s Vítem Čenovským (Čendou), momentálně asi nejstarším bikepackerem v Čechách. Chtěl mi dát přednášku o tom, že bych měl přestat závodit a spíš se kochat krajinou a vnímat prostředí. Dostal jasnou odpověď: jakmile jedu do cizí země, trávím dny před i po závodě tím, že poznávám místní lidi, návyky a stravu. Takže závodění mě ještě hodně dlouho nepustí. Závodní rodinu doplnila i Kateřina Ludvíková s dcerou Natálií, které jsem následně vezl z cíle na jejich chalupu.

Pro mě, jakožto člověka, který neustále řeší vývoj vybavení, byla naprosto zásadní dvě technologická setkání. Prvním byl velmi inspirativní rozhovor s Radkem Maťhou o komponentech a technice. Vyvíjí úžasně lehké, tvarově plně přizpůsobitelné hrazdy na kolo, kterým říká „dusítka“. Druhým vrcholem cílové rovinky byla návštěva Jirky Dužára. Coby ambasador české značky Posedla jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku technologií a nových produktů, které se teprve testují, prototypují a svět o nich zatím nemá tušení. Přesně tyhle momenty mi neustále potvrzují, že ten náš bikepackingový ekosystém je neustále živý a mě žene dopředu.

Merit naposled? Ale nikdy neříkej nikdy.

Je to zhruba dekáda co jezdím na kolech Merit. Obří poděkování za podporu Jirku Nyklovi, protože on byl ten absolutně první, kdo mi začal dávat vybavení na mé bikepackingové závodění – vložil do mě důvěru. Jeho storoje a technologická řešení jsou super (třeba JUMBO – gravel na 30,5″ kolech na kterém jsem se stal vítěz Race across czechia nebo Italy divide). Ale život jde dál a já pravděpodobně přesedlávám pod značku C-duro se kterou budeme vyvíjet fakt zajímavé koncepty, ale to není součástí tohoto příběhu…

Tak co zkusit speciální expediční oblečení na kolo, které vyvíjím a testuji od roku 2020? Nebo zkusit naše bikepackové závody WOLF man – s Bohemkou se časově nekryjí a děláme je trošku jinak!